Varoval jsem několikrát během vedení blogu, že rozpoznáme přílety, když ne okamžitě, tak den příští, nebo hned po něm. Něco je prostě nově, začíná trvat. Sdělit to mohu jako student slavíků, ale platí ze široka. Docela jiné to je s odlétáním. Dnes už není, ale pro všechno kolem přítomné, to nezjistíme. A pak nám docvakne – vždyť chybí kukačky! Mohl by k tomu přijít humorný obrázek na prázdniny, jak po otevření dveří na zdi v závoji pavučin a orámování po třech výmalbách chybí uřvané hodiny s železnými šiškami. Ale nikoli! Adultní Cuculus canorus jsou ze Slavičího háje pryč. Rorýsi tady nad bytovkami tvoří přeodletový mrak, hmyz strhává horký vesnický vzduch do výšin a ptáci tankují. Před cestou – a plnou!
Slavíci ještě jsou, včera jsem v parku děti k němu přivedl. Sedli jsme si k potoku, co je už nějaký čas bez vody, kousek od cesty. Bez přehrávače, jen tak. Jak bývalo v dřívějším století. Jenom s našimi smysly. A když slunce za komínem fabriky dodoutnalo, uviděli jsme ho v jívě, hned nad rákosím. Vyskočil z bláta. Jen jako duch, a pak se ztratil příznačným „neodletem“. Je to ten, kterého bychom potřebovali do ruky ještě dostat, kvůli výměru procesu.
Předtím jsem jim kousíček od stanice napnul síť do rákosiny, aby viděly, jak večer s ptáky po výhni přeci jen trošičku pohne.
A už musím mluvit o zpěvných rákosnících. Kam až odletí, a že to taky může být brzy. Samičce po hnízdění už totiž zarůstá břicho. Pak balíme.
Mluvil jsem o záhadách. Jak všechny ty taje prosí, abych je ještě chviličku nechal žít. Nechce se mi, znali bychom pro ohledy o to míň.
Pak odcházejí parkem pod plachtový kužel s kůly spát a já bilancuji spatřené. I letos několika kvítky rozkvetl sléz, jak milé. Nemá to u nás zatím jednoduché, park je hustý pro ptáky. A když stoupám k Pyrámu a z krajinné pánve vyjíždím pryč, myslím na život. Že dosavadní volnost umocním v nespěchání. A radost, že začnu mít opravdu z drobností, prve samozřejmých. Které polykáme v naháňce blahobytu. Že třeba zuby v ústech i ráno po probuzení ještě chtějí být spolu.
