..nikdo je nechytí, až zase doma po návratu. Nad celým výzkumem se tato pravda vznáší co objev objevů! Za čtyři měsíce slavičího roku u nás musím nabrat, kolik unesu. Víc mi o starých zkušených slavících nikdo odnikud nepřihodí. A tak je toho nemnoho, co o nich víme. Co o nich vlastně víme? Že přiletí, zahnízdí, přepeří a zmizí. Budu tuto věkovou kategorii démonizovat, připraven všechny emoce obhájit.
Jsou zkušení, houževnatí a věrní. Když už dovedu sezónu natáhnout na samý konec ptačího pobytu, jsou v nočních odchytech samí mladí slavíci. Dospělých je z objemu kroužkovanců zlomek. A ani tam – kým jsou, nevím. Odkud letí..
Když už se našel klíč k nachytání v posledních hodinách pobytu v regionu, těšil jsem se, že budu opisovat jeden zašlý kroužek za druhým. Naivita mnou celým znovu zmítala, k dnešnímu večeru nevlastním totiž jediného. Z domova mizí beze stopy. Kdybych je nedostal do ruky za rok, za dva, za tři, i za čtyři, myslel bych, že hned po vyhnízdění, jak se jim hůře létalo, všechny životem zaplatili. Tak to ale opravdu není.
Stojím na nejvyšším schůdku před půlkou prázdnin a vím, že se to co nevidět stane. Kde bylo obsazeno, bude prázdno – a tentokrát bez legrace. Čtyřicetkrát jsem tam stál a tolikrát nad tím lomil rukama. Jestli je něco u slavíků záhadou, pak doteď poznamenané. Tady už není co komentovat. A tak nějak logicky nebude přítomna ani fotka. Protože jsem se k ničemu dál nikdy nedostal.
