Další ze skvostných obrazů slavičího roku Česka.
Slunce taví krajinu, kopřivy se derou k zenitu, ptáčnice sládnou. Hnízdiště, co jich po severovýchodu Mladoboleslavska je, utichají. Vzpomínám na hysterii, kdy jsme v osmdesátých letech čerstvých specializací panikařili, že slavíci jsou pryč. Inu, neumělo se hrát, nebyla znalost. Dnes se tomu jen těžko věří. Byla ještě daleká cesta za poznáním.
Škvárová výpadovka z pískovny do polí, to místo už není. Černé bezy, svízel a kopřivy. Kde mělo být jinak, chyběl na chvilku svízel. Rehci vytáhli z kolchozu do bezinčí, já měl sklopky v tašce. Plácačky, sklopnou stříšku s kličkou jsem ještě nevynalezl. Jedna úplně v kraji, kde už nechyběl jen svízel, ale i kopřivy, byla sklaplá. Jaké překvapení, když pod síťkou byl slavík a dokonce s kroužkem! Dostal jej v květnu na druhém konci pískovny, daleko odtud. Tady pelichal, podivně dvoubarevný, ježatý, jak vltavín z Besedic. Když jsem ho pustil, seskočil z ruky do neprostupného lemu vypražené polňačky, zatáhl závěs a ticho pokračovalo. Nikdy jsme se neviděli, nikdo tu nikdy nebyl. Jen já se v úsměvu zbytek dne chytal za hlavu a stavěl plány. Mám tyto momenty zásadních zlomů rád pro osobní zaslouženost.
Už jsem tedy věděl, že doma přeci jen jsou. Z kazeťáku se později osvědčil hledací hlas, jeden z vedlejších, muselo se s ním k tichu však opatrně. A buřeň začala vyprávět. Vzpomínkou je archív pěti set fází křídel, o které názor už postavit lze.
Chybělo vědět, co mladí. Jak pobírají život bez rodičů. Střípek po střípku jsem sbíral po krajině a snažil se pochopit víc. Klopýtal mezi bezinkami v myšlenkách neukončených. Dokud nepřišlo Žehuňské „rozsvícení“. Událost, jedna z největších. A šlo se do nocí! Les otazníků se okolo cesty narovnával, nejeden vykřičník z nich přeměněný, drží i po ověření v čase.
Bude zanedlouho končit jednačtyřicátý rok chytání slavíků. A i když letní mlčení míst je dávno prolomeno, přeji si, ať tajemství jiná se dál pod pokličkou drží. Ať vše musí být odpracované, jako dřív. Zasloužené a zaplacené.
