Jasně, vyjde to poměrně na dost peněz, monitoringy tohoto typu. Dělá mi to však radost a to je prý správně. Kolik jsem za celý čas odvážel domů negativních příletových kontrol! Jenomže pak, když se někde přihlásí a třeba i do večera povede chytit před objektiv, je zážitek čekáním vystupňovaný. Kdyby mne neprovázely podobné efekty, asi bych opravdu namísto bloumání po křovinách šel někam hrnout kapitál. Můj spočívá v archívu. Zážitcích, objevování. A umím si i připlatit, když měla krajina s přípravou nabídky citelnější výdaj.
Podívejte, letos třeba dymnivky, dostaly od mrazů šlehu. Ale vůni i pro mě ochránit dokázaly. Kdyby mne tam tak lidi od cesty viděli klečet…
A zde předvádím místo, kde jsem chytil prvního.
Už ani nevím, která se tehdy honila pětiletka. Nalíčil jsem hned za šípkem a bylo hotovo. Slavík měl holé břicho, podle předpisu to tedy byla ona.
Rovněž odtud pochází veterán, dodnes věkem nepřekonaný. A jiný, který se čtrnáct dnů ukrýval v potrubí mostku, když jej auto poranilo. Rozhýbal to nakonec a příští rok se vrátil. Dnes tam ještě nebylo nic, podobně, jako na množství plácků jiných. Rekord nepadne. Kdo by chtěl oponovat, že kdybych jel přehrávat sektor jiný, možná bych teď psal jinak. Ano, ale takhle se ta radost hrát nedá. Prostě jsem žádného nikde nezjistil. A víte, co je horší? Že se porovnat nedají výsledky předplaybackové. Data jsou s jistotou jiná. Kdyby Mortensen k nápadu kroužkovat přihodil tenkrát už „empétrojku“, kde jsme mohli být!
A ještě pár slov o smutku. Bojím se přijíždět, a mnohdy oprávněně, vidím-li místo zmrtvené či osekané v půdorysu. Tam už se slavík neusadí. A mám taková i dnes, kde příběhy byly loni poslední.
