Jak se únor nakloní k půlce, obecní slavíci z konečných pozic Afriky koukají zpátky k Středomoří a pohrávají si s myšlenkou na návrat. Nad záliv totiž dorazily kukačky, v prvním svém migračním kroku od deštných lesů jihu kontinentu. Přesunuly se, aby zanedlouho přešly k trháku.
V únoru se už vážně odlétá, to nejeden přístroj i ze slavičího hřbetu vyzradil. Návraty líčit nebudu, přečtěte si o nich v knížce z dubového lesa. Co důležité? Staří slavíci jsou rychlí. Zkušenost je tím, co se v přírodě váží zlatem a oni bohatí jsou. Jistě, někdy to mohlo stát život, taková poznání se potom vkládají s vykřičníkem. Půjdou ale do toho zas a pro mne tím semafor naděje zbarví do žluté – nachystej se, jsi-li živ! Mávátko pevně do ruky.
Bylo toho o jejich zpětné migraci i ode mne napsáno dost a zbytek bude v knize, přesto si připomeňme podstatné: Z konečného zimoviště (které pro mnohé nebylo jedinou zastávkou v Sahelu) se vydají nejprve starší, zkušení. Chvíli po nich odrazí „prvonavraceči“. I když je hormony poženou podobně v zkratkách, přeci jen po zastávkách naberou skluz. Uvidět to lze i na zpětných hlášeních z kroužkování, jak více etapovitě cestují. Stane se zmatkem dokonce, že namísto severu Čech vrazí do Jeseníků. Tak daleko po narození potulkou k zapamatování krajiny nejspíš nebyli a přeci tahovou chybu napraví. Vyšla k tomu nedávno knížka o ptačích smyslech, zkuste zalistovat. Mnohé bude i v mé knize k slavičí migraci překopáno. Ale zpátky na jižní pás pouště, tam se slavíci z míst, kde šlo se ještě nasytit, odrážejí, a křídla zastaví terpve za pískem, až vzduch se připomene solí. A potom znovu a nanovo. Po krátké přestávce přes vodu k horám. Ano, k horám teď směřují mnozí. I mnozí z těch, co takové v podzimu po západních úpatích obletěli. Ale ne zase všichni, a to mi přijde při našem prohledávání fajn. Nikdy nebude jasno docela. Nikdy se nestane výzkum černobílým. Sám dobře vidím na mapě záznamy mého kroužkování, jak by se svižně v protestu ozvaly. Přes hladinu slavíci letí v kdekterém místě a v odzrcadlení obrázek jihu Evropy pak vypadá. Sám vlastním důkazy z nejvýznamnějších proudů – obou.
Únor je nedlouhý, březen o euforii po zásluze delší, i tak mu ale před dubnem nezbude, než z paluby nakonec skočit. A pak přijde měsíc měsíců, bláznivý apríl. Nevěřit mu tedy? Vidím to úplně přesně, jak viděl jsem tolikrát! Stane před desátým, a vrby blažené pod včelami. A když se to ani letos nepovede, dobře – bude den desátý. O takovém se píše v Knize slavičích návratů dole v kabinetu. Najednou první byl opravdu doma! V liščích norách naklopeného trní se zrovna větralo po noci, pták toho ale nedbal. Uměl si poradit, nosil odznakem na noze kroužek.
Tak kdo ví, třeba se letos rekord po delší přestávce v emocích zakymácí a padne. A já budu hrát.
