Čtyřicátý rok se slavíky je pryč a nemůžu říct, že bych se netěšil, kam mne posune nový. V hlavě jsem poklidil a vidím, že ještě budoucí se vejde.
Jarní čekání zkracuji roky v bažinách, kde líčím na modráčky. Účet nenavyšují, ale slavík to je taky. Od roku 86, kdy jsem chytil a okroužkoval prvního, atmosféra zůstává stejná, stejně napínavá. Dnes už druh v oblasti hnízdí, dřív jen protahoval. Zejména na jaře, v podzimu je nikdo nachytat neuměl. S možnostmi současnosti jich člověk na seznamu může mít opravdu dost. Poprvé zahnízdili i v našem parku.
Jakmile se kalendář po týdnech párkrát přetočí, močál opouštím a přelézám do křoví, abych tam jednoho dne narazil na toho pravého. Dost dlouho už se příletový rekord neposunul a snažím se dost. Vždycky, když do míst nejčasnějšího příletu jedu, mám vše před sebou. Paměť mám zatím dobrou.
Tak proběhly přílety, pulsují námluvy, bude se hnízdit. Staví se hnízda a do nich snáší, inkubuje, potom krmí. Zpěv mistra slábne, končí mu dovolená. Jen tóny zkrachovanců i pozdě přitáhlých navozují dojem, že slavičí jaro bude konečně nekonečné. Pelichání však zavře zobáky všem, je po blamáži. To už se okolo vyvádí, ještě stav zamlží páry s možností „druhého podání“. Proto je slavičí sezóna znepřehledněná, k přečtení složitá. Pak už ale je léto a přijde odlétání. I v něm už dneska umíme zachytat, takže se nemusí končit s řídnutím kopřiv, jak bývalo.
Letní chytání jde vést za pelichajícími adulty, ale i v bezinkách na sletující se omladinu. A nebo si pořídit náčiní jiné a vstoupit do tahových nocí. Ty lze absolvovat v srpnu kdekoli, to už jsou slavíci na výjimky v pohybu a potkat se dá i toho vzácnějšího. Vydržet je možno s lucernou na čele až za začátek září, kdy už to sice tak nelétá, ale zas můžeme protočit oči nad konečně zvýšeným cestovním tukem exemplářů. Pak už z čela jen setřeme rosu a můžem jít počítat. Od toho počítače jsou. Kdo to s ním umí, má spočítáno.
Co bude dál?
Na všechno bude od jara už víc času. Máme i plány v Slavičím háji, víc budu dávat hnízdění. Tam ale platí – močit, močit, močit! Kdo to přes cestičku k nalezeným slavíkům nedělá, může se potom divit. A jinak po celý čas výzkumu čekat a čekat. Věřit, že přijde moment, kdy některý z kroužků zaboduje v rozměru nadregionálním. To se u této specializace příliš neděje, o to větší pak bývá překvapení.
Slavíci do Česka zatím ještě trefí. Většinou ti samí co odletěli. Zvyklí se vracet. Od Humprechtu k Jizeře jsem pro ně já – povinen stavební parcely hájit, pokud to jde. Už nyní však potkávám hnízdiště, které nepřežilo. Člověk se divit nemůže a byl bych za troubu, kdybych zahrádkářům spílal, že pozemek po letech vymýtili a bude se na něm zas hospodařit. S tranzistorem na lavičce, namísto songů od samého krále. Nenadělám opravdu nic, však přitlačit mohu jinde. Na prevenci. A kdyby víc se mi nikde nedařilo, máme tu ještě náš i slavičí park.
Kvíčaly tam nyní za třepotu zvěřinných těl obírají ptačí zob. Překvapilo mne to, nikdy jsem si toho nepovšiml. Kuličky zájem valně nebudí, alespoň se to píše. Obrázek hezký. A v zážitku můžeme prožívat dny všechny, alespoň v těch nejpříhodnějších vteřinách. Buďte nachystáni.
