Teď je přesně čas, kdy zažít alespoň jednou teplé kraje. Odlétají mladí kosové. V noci byste je uslyšeli nad hlavou, ozývají se. A těsně po ránu jsou posedaní všude. Tento druh má ještě v přírodě stavy dobré, i když ve Středomoří jich obrovské množství postřílí. Na ovoci. Takže, on ten (většinou) za život jediný výlet úplně výletem není.
Kde ve městech a po obcích jsou početně bobuloviny, jako třeba u nás, je ráno zážitkem nápadné skupiny pozorovat. Samečkové jiní samiček, krásně se v ruce na tomto druhu dá určovat rozhraní pelichání v křídle. Jednoznačné. Psí víno i přísavník čerstvě dozrály a kosové jsou po tahové noci při chuti. Pak se v síti objevil jedinec parazitovaný klíštětem, a pokud by identifikace byla v zákrytu s tím, co si myslím, nevím, co si o tom myslet – tedy, možná vím.
Táhnou i čížci, ovšem na jedli už se najedli tak, že tam trčí poslední neodrbaná šiška. Proto jsou místně-zahradní stavy tohoto druhu už povadlé, až zvadlé. Matematicky vyjádřeno – létají sem dva. Ti se chytili, dostali poslední kroužky na bužírce a zase odletěli. Společně. Dám fotku. Je to takové čarování s peřím. Je tam situace, kterou sleduji v křídlech slavíků při určování věku v létě. Tady je ovšem báječně zřetelná.
Když nyní v přírodě frčí to odcházení, baví mne hledat objekty, co to prostě nechtějí respektovat a dýchají z plných plic do vteřiny nejposlednější. V radosti neztracené. Obraz jsem pořídil cestou domů, vypomáhal jsem sázet stromy.
Mám tak již roky o tomto svátku. Je to takové – řekl bych – oslavné. A protože tam povede stezka č. 4 okolo, budu moct tu a tam výsadbě fandit opravdu zblízka.
