Spousta poznatků je spíše pocitových. Je to jako když kroužkovatelé v rákosí rozpoznají dva příbuzné druhy rákosníků už od pohledu. Já lovím v slavičích plátnech se zdrhovadly a nevím, co vytáhnu. V pološeru se v síti určovat nic moc nedá a tak to čeká na ráno, na kroužkování. A tady najednou je – krásný obecný slavík víceletý. Je totiž v pocitu úplně jiný, než desítky desítek mladých. Je jiný po zkušenosti, víc k tomu nenapíšu.
Deště padaly nejspíš jinde, na náš park v noci ne. Vítr foukal nejspíš jinde, v háji nebyl. Tah ale výrazný rovněž nebyl. Na poznatky však odchytaný čas chudý nebyl.
Jeden letošní už měl tučnost vysokou oproti souputníkům. I to jsou velice zajímavé momenty. A tuk obvykle pohne i s hmotností, i když do celkového obrazu výrazně přispívá spíše zhutněná svalovina. A ta moc vidět není. Je ale poznat v dlani, slavík je „zakulacený“. Takové před oči bádajícího přivádí jenom srpen.
Pokračuje tah pěnic slavíkových a velkých rákosníků, to zejména. Nikdo z nás si nedovede představit, co za tahových nocí se nahoře pod závojem tmy děje. Vůbec si to představit nedovedeme. Musí být rozprostřeno křídel, jak planktonu v rybníku bez kaprů. Prázdninové noci – některé, tohle dovedou. U málem vyschlého jezírka sedl vodouš bahenní. Hned za auto, jenže sítě už byly zabaleny. Ptáci krajinu pod sebou čtou a vědí, které prostředí umožní nacpat si břicho.
