Naučit se co nejvíc ze slavičích setkávání, od opeřenců dalších, co k rukám se dostanou – tak tohle trochu trpí, chytá-li se v počtech vyšších. Dnes mlha rozhodla, že se bude užívat.
Věděl jsem, že pára přivalí, bylo po dešti. V noci se nedaleko hrálo. Mám to rád, když někde tančí. Je mi příjemné být v parku s přírodou a přitom podkresem vzpomínat na 2x a´ 5ti kelímcích s půllitrem napěněnosti, když na mě vyšla řada a šel jsem od pípy. Za 270 haléřů byla dvanáctka. Jdu si cvaknout k jezírku kyselku z PETky s příchutí pomeranče. Sítě vyčkávají, dopředu vím, že dnes z bužírek příliš kroužků nesjede.
… … … … …
Ale už jsou čtyři z mladého dne. Kohout řve k loukám, naposledy oklepat rosu a vzbudit oči za dalekohledem. Začínáme.
Prvního síť nezvládla – ano, je to jiné. I tím však příležitosti vyučují. Nakonec nějací jsou a k nim pěkný mladý modráček.
Velký rákosník – druh, kterému slavičí zpěv dole pod křídly vyhovuje.
A vždycky po jedné kvíčale. Rakytníkový strom totiž vedle sítě vydává magnetické pole oranžovými ohnisky. Jsou to pěkná kroužkování, kvíčal moc nenachytám. Tedy žádné. Jakmile odlétá, už volá na ostatní aby jí neutekly, že je dokroužkováno. Pak vzadu u tyče poskakuje červenka a není kropenatá.
Jde o nedávnou matku, která pelichat bude jinde než na hnízdišti. Kdoví, jak to všechno u ptáků je. Myslíme si co všechno víme a ony to jsou kolikrát sotva tak slabší polopravdy. A nejslabší, ty už zvolna přechází v pitomosti. Ano, tak jsme mělcí. Proto je potřeba chytat, porovnávat, nechat vše hlavě osahat, a co nejvíc udržet k zítřku.
Do poslední schopnosti udělat pevnější krok, budu chodit se učit. Neznám, abych si mohl dovolit přestat. Polevím pokaždé v září, ale hledače v sobě nepropustím.
