Červen přeběhl polovinu a já jsem za roky už moc dobře věděl, že se to stane. Jsou totiž přesní.
Šaty na cestu
Je vysoko v odpoledni, vedro. Jedu tam, kde potoky umírají o tomto čase, k Dolcům. Snad do nich později něco přiletělo, vyhlížení v dubnu bylo marné. I tady cestu vysekali s větvemi v úbočí přesně tam, kde slavíci s oblibou staví. Je to tu samá liška, svahy provrtány, odér sytí trnkoví.
První pokus vyšel sítí moc hezky, až se koljedoucí rozzářili. Tak jsem to uchopil i s malou přednáškou. Slavík byl starší, a krom značky mu nic nechybělo. Je na tuto dobu nezvykle ostrý, hned hájí okrsek dál. Druhý nejde – a ani nešel. Políčeno bylo do večera. Bývá to tak, člověk tady není kdovíjakým vítězem. Ptáci nejsou hloupí.
Třetí objevený se daří, už je pod kloboučkem. A je to tady! Chybí mu prostřední letky, pelichá se.
Kilometrové hrachoviště kvete po bílé mezi úponky, slunce pobaveně dopíjí bezbrannou vodoteč. Fotím, kroužkuji, raduji se. A před odjezdem se ještě chytila slavice! V procesu rovněž, pořízena odchytem zajímavým.
Je na ptačí dámy šance poslední. Jak se poschovávají do nejhustších koutů, bude po chytání. Ztichnou a nikdo je neobjeví.
Tak půjde vše až k noci poslední, předodletové. Zhruba za čtyřicet dnů. Pak, až se rozední, začne být okolo pozměněné slunce, a až se rozední povícekrát, bude zámořské. Nad Dolci v roklině dál bude vycházet slábnoucí naše, Nedbalka konečně namočí dno, hrách zmydlí kombajn a já přijdu zas až na jaře.
