Rozměrné, spíše přerozměrné, jsou tyto chvíle jara. Doma, ať nezůstává nikdo. Krajina hlásí – prostřeno! Pojďme tedy ke stolu..
Je před setměním na třicátého a ještě pobíhám kolem stanovišť. Noční pokus o nachytání táhnoucích slavíků začíná. Není první, může být ale poslední podle toho, jak vyjde.
Podmínky jsou nejspíš nejlepší, jaké mohl udřený duben vyčarovat. První nepříjemnost odhalila zkouška aparatury. Ta, ještě nezaběhlá, neumí převést k monitoru energii přes zdířku. Měním rychle za sestavu starší, vše už vyšlapuje, předchozí doma opravím. Vypínám, kasám kasátky sítě před netopýry, půjdu k noclehu. Spát nedovedu, pokus je na to moc divoký. A už je půlnoc, noc sedí v krajině učebnicově, rozkasávám pole, spouštím zpěv. Oba slavíky, pro jistotu. Čas i na toho druhého podle mých záznamů totiž už je. Pak kontrola první, druhá – a třetí už bývá o prázdninách vybírací. Tady však běží ryzí klid a nezájem. Báječně očekávané. Pěvčí síť za jezírkem se v pološeru prohnula, úspěch se hlásí. A musím pospíšit, síti jde o život. Samička kachny divoké, nejspíš naučená na hladinu jezírka, utíká kapsou k tyči. „Osmnáctky“ oka ji bezmocně doprovází, nyní už záleží jenom na mně. Už ji mám pod paží, už sháním kleště. Určuji, prohlížím, situaci ve chvatu rozdýchávám – a už odlétá. Noc končí, přicházejí lidé na akci pod záštitou ČSO. Pomáhá mi syn, bez jeho zkušeností a obětavosti bych už k lidem nemohl podniknout nic. Jsou v parku ubytovaní s rodinami a ještě se zdrží. Ptáci do kapes jdou a máme i pěkné druhy. Slavičí háj dobře ví, že dlaň nesmí teď přivřít. Prvosenky svítí jak souhvězdí nedávné noci, lidí přišlo určitě nad půl sta. Míříme ke Zvolínku. Kvetou nám stromy, kvetou i jiné. Teď tady nemrazí a třeba to vyjde až do mladého máje. Uvidíme. Lidé chválí prostředí, křovité pásy severní hranice parku – ano, ty jsou slavíkům k pelichání. Rákosina Trnického potoka má první návratové vlny za sebou, ta největší ovšem teprve přijde. Husy vodí mladé, poctivě zastřihují trávníky pobřeží, i prohnojují. Slavík se nakonec ke zpěvu vybídnout nechal, odchyt však nejde, nedaří se. I loni se nepovedl, trošku jsem to tušil. Sklopku pod trním necháváme tedy tichou, jdeme za modráčkem. A Tom po chvilce mobilně hlásí: „slavíka ve sklopce máš!“. Obracím lidi a jdeme se podívat. Je foceno z mnoha rukou, nadšenost možná lze krájet. Kroužek na noze je razítkem pro slova, po prvním neúspěchu řečená. Známe se s objektem už. Ukazuji, jak značka nevadí. Dodávám, jak přiletěla před pár dny z cest. A taky loni na konci prázdnin nejspíše odtud odletěla. A taky před tím, za noci šestého srpna nad ránem, mladému slavíku v sousedním parku na nohu přišla. S měřením, determinací, vážením, zaevidováním. Další tolik potřebný „pták z noci“, v oblasti usazený.
Vyprávím o kotlině, vyryté kdysi Klenicí. Vyprávím o lemu zvýšeniny. O horách jizerských, odkud před podzimem ptáci přilétají a my je přes Humprecht nyní vidíme. Mluvím o okamžicích plných motýlů a kytek – a taky netopýrů.
Pak dělíme obrázkové písemnosti s pozvánkou k členství s podobnými, dívám se po cestě k závoře, setkání končí. Dvacáté, jubilejní. U nás se dotýkat může, a tak děti nabídky využily. I směrem k sojce, veleopatrně však, pod dohledem. Kdy podobné zažijí po cestách vlastních? Toto má při setkáních smysl největší. Moc dobře vím, co říkám.
