Je tady opravdu poslední teoretizování, zítřkem to začne.
Odpoledne vlezu zachytat do močálů a od soboty na všech polních cestách zakvedlám nádrží. Bude letos ten monitoring dražší, nechápu ale, proč to tu píšu, když jsem z posledních, kdo by náklady na ornitologii počítal. Kdyby to později udělal někdo za mne, oči by se mu odkoulely někam ke plotu. Slavíci mne pořád ale baví a dluhy, které mám ve směru k nim v znalostech, zavazují. Ne, že by jiní ptáci nebyli do sítí fajn, ale já mám zúženo jaksepatří. Včera se podívám od výhně – a u jezírka sedí ledňáček! Odletěl a už jsem líčil. Chytil se místo něj zvonek – samička, která v jalovci hnízdí. Podle kroužku na noze byla označena v lednu loni na Turnovsku. Takové náhody člověk nevymyslí, jen připomínám – zvonek je druhem letošního ornitologického kalendáře.
Ten obraz je pořád stejný. Ohnu hřbet v zahradě pro modřínové šištice (zapaluji tím výheň) a vnímám trávu po vůni, kterou má jen hrstičku týdnů v roce. Dívám se na černý bez jak je zelený. Voní kopřivy u plotu a špaček je celý z oceli. Mraky jdou sněžné, ale jinam, tady je velebné slavičí Polabí. Duben pospíchá do dekády, aby ji zlomil. To už je ale čas, kdy o hubu trčet doma. Může na některém z 220 plošných kilometrů čerstvě už být! Teď ještě mít to štěstí. Matematicky sice snad, ale prakticky k ničemu je myslet si, že úspěch bude především na lokalitách vícepárových. Vždycky je první nějaký kout, plácek o hrstce keřů s kvítky fialek nebo orsejů. Hodně mi zjištění prvního nakládá. Ano, docela dobře vím, že nervy budou v kýblu. Vyplatí se takového chytit ještě ten den, ráno už nemusí být. Nejsou totiž všichni ti „rekordmani“ místními bardy. Vyprávět mohl bych dlouho, co se na časných hnízdištích děje. Kroužkování v tom moc pomáhá, stavět je potřeba na důkazech, to kroužky umí. Najednou, jde-li to dobře, víte, že slavík vás zná. Že byli jste spolu už nejméně jednou. Závody holubářů jsou k tomu slabým odvarem. Slavíci, ti staří, jsou na příletech ohromně rychlí, to tady nefantazíruji, to vím. Pokud se zdrží, zdrží se v zastávce, nikoli na přesunech. Kdybych měl napsat, která je jejich poslední zastávkou na mapě mezi kontinenty, lidé by žasli. Vezměte – z těch míst dokáží přinést bláto na nohou. Jeden dorazil kdysi s běháky od řas komicky zelenými. Ne, nepořídil to tady, to vím. Jiný dorazil k Lhoticím s pery rýdováku sotva centimetr dlouhými. Ale doletěl. Musel víc zpívat a peří schovávat za větvemi, aby ostudě unikl. Ale dopadlo to, na vlastní oči jsem ji viděl. A další přinesl na Studénku dokonce cizí kroužek, ten příběh tu někde je. Zasloužil by si převléci do nového kabátu, takové věci mi jdou. Příběhy totiž dozrávají. Zkušenostmi, domněnkami, v opravách.
Je sedmého dubna před večerem. Ohromný ptačí tah krajinou se chystá k navázání. Noci jsou krásnější nad světlé dny. Sedřené hvězdy dál a dál postrkávají křídla k domovům. Kdo může – letí.
