Podívejte, tady jsem začínal se slavičí knížkou a sem jsem šel poděkovat po letech, kdy všechno končí.
Bláznivý náklad byl rozebrán, téma už žít bude životem vlastním.
Takto studánka vypadala v červnu – a přesně jak tehdy – návštěva nešla ukončit. Nohy se nechtěly hnout, srdce je zarazilo.
Já potom kašlu na všechen ten kvap, který se možná už za pátým dubem znovu tak přísně měří. A ač mne stejný čas jednou dohoní, nikdy mi na něm nezáleželo. Proto jsem mohl uslyšet řeč staré doubravy a její ptačí příběh. Volný krok krajinou vyplatil se mi vždycky a jiný si nikdy už nedovolím. Ano, tady je moje know-how.
Vrátil jsem se do dubového lesa i před pár dny. Ještě to prostě chtělo. Potřeboval jsem vyzkoušet listí, jestli ho pořád slyším. Jestli k vám nepíšu hlouposti nebo se nezměnil. Byla zima, ale odejít lehké nebylo ani tak. Jedná se o něco, co nedokážeme dost dobře dodnes popsat. Něco, pro každého jedince výsledkem odlišné, určitě však společného základu. Nechci zde příliš filosofovat na kraji roku – bylo mi tam prostě jen hezky.
