Každý z návštěvníků viděl už někdy putovat ptáky. Pokud ne ve vzduchu, na plátnech umělců zcela jistě. Ne tak slavíky. Ti cestují tajemně, jak tajemný vedou život svůj celkový. V pravěku specializace jsem toužil stanout při tahu a zažívat tak trochu vylhaný vítr křídel mistrů zpěváků, rozuměn byl samozřejmě tah jarní. Protože před létem po hnízdění se ptáci propadli do země, o podzimní migraci nešlo tak zvědět docela nic. Přitom měla být matematicky mnohem početnější.
Dnes můžu říct, že v devadesátých letech jsem se jarní migraci trochu naučil, výskyt je nápadný po prvním týdnu května, do konce druhé dekády. Aktéry bývají mladí samečkové, vracející se z prvních zimovišť se zpěvem, kdy ovšem dál pořádně nevědí, jak pracovat s cestovní mapou, druhově předtištěnou. Na oseckých lukách mezi bochníky vrb řezanými odvodňovacími příkopy šlo doslova o zpívající průvody. Ptáci však příliš chytat nešli, chviličku tady a o pár minut už jinde bývali. Po dopolednách postupovali, o potravu ve sklopkách příliš nestáli. Dobrých sítí do volného prostoru tehdy moc nebylo.
A tak dost neočekávaně jsem postupem času nerozvinul problematiku tahu jarního, ale s rozpoznáním výměny peří v předodletu jsem se doplazil k tahu letně-podzimnímu. Neznámá vůně záhadnosti mne nejprve tlačila k horám, pokusit se zvládnout první objevy tam. Z jedněch do druhých, i pak do třetích putoval jsem, abych se letícím slavíkům přiblížil. Fungovalo to a oči mi dlouho zůstaly v zablokování vyvalené. I když už vím, že horská chytání z časů pionýrských plavala v chybách a ke slavíkům se to příliš nezměnilo. Dnes už se výzkumem tahu neplazím, víc popobíhám. Najednou tady je klíč, jak po zásluze bývá. Vycepování dívat se jinak, setřást pravěkem do stránek tesané představy. Odlišně bylo o nocích téměř snad úplně všechno.
V horách si vzpomínám jak pomohly červenky. Bylo jich víc a pospolitě. A chováním podobné. Stával jsem za světlem o prkenných nohách a čekal, zda v některé fázi temna do prázdného rámu přeci jen pár tahů barvami nepřibude. Do obrazu mazaného, který nutno prokopírovat v hlavě, než blížící rozbřesk plátno vymaže. K nezapomění jsou ale okamžiky, kdy mlhou i labilním průvanem modelovaná noc ptáky ke světlu najednou dala, aby je po chvíli zase vzala. Jenom je tak nějak ukázala. Já ale uviděl slavíka, když prvého spletl jsem ještě s rákosníkem. Dávno mne nemohlo překvapit, že k cestě jsou nyní ztmavlí, s kruhy okolo očí po nevyspání. U mnohých na dálku svítících, a i to, že má svůj řád. V jemném rozpoznání jsem pochopil, že let nad loukou otáčejí jinak, po svém. I vypadali nakonec jinak, jakmile světlo siluetu zahlédlo, zlákalo k zemi a vedlo na přistání.
Kdy v dlani chvěli se neznámým neklidem a vůbec nekáleli, jak dovedli slavíci z májových křoví chytacích dní. A když už přemírně, nikdy jsem podobný produkt neviděl. Šlo tenkrát o docela jinak po… ruku. Fotit nešli pro zmíněný třes i snahu o každé půlvteřině hbitě uletět. Podobné jsem z hnízdění vůbec neznal, nejednou jsem při nich byl v tahu. A měl to být teprve úvod do ohromné problematiky, co ztloustla odchodem do nížiny. Naučil jsem se k nim dosáhnout i „dole“, vyselektovaněji a spontánněji. Okouzlení králem zpěváků „na entou“ mělo pokračovat – a chvála přírodě – děje se dodnes. Jen místo říjících jelenů pod úplně stejně lesklými hvězdami troubí vzadu u kukuřice motorák na Sobotku.
