Dopady specializace

Žádné komentáře u textu s názvem Dopady specializace

Naslouchám všemožným specialistům (míněno bez pejorativního tónu) pokaždé s velkým zájmem. Ať to je v oboru jakémkoli, moc jim rozumím.

Obrázek, aby se věty o samotě na stránce nebály.

Ve vší skromnosti vysloveno: jsem jedním z nich. Na poli méně zodpovědném oproti třeba neurologům, s posledními objevy kolem klinické smrti (fascinujícími, nejspíš i průlomovými), ale specialistou jsem též. Upnutým zaměřencem, který z běžného dne někdy i větší část myslí na svoje téma a za situací mnohdy až bizarních vyčkává, kdy mu s „otázkou pro ten den“ v hlavě konečně sepne a on pochopí víc. Pod vlivem slavičích zadání uléhám i probouzím se. Změní to začátek chytací sezóny, ovšem k horšímu. Tam jsem se slavíky někdy i čtyřiadvacet hodin v hlavě (letní chytání za tmy). Pod štítem reflexe ještě si hlídám, aby mne veřejnost nepřeřadila k těm, co už jim přeplo, i když sázení kopřiv ve Slavičím háji ke změně náhledu mohlo mít blízko. A teď děje se nové, podobně podivné – vozím dříví do lesa. Tedy – listí pod keře. Kdyby mne uviděl kdekterý průchozí, bylo by vymalováno a se mnou tak konečně konec. Zrodil se po loňsku totiž nápad, jak přiložit pod kotel slavičímu zájmu o uměle vysázené prostředí v chrámu ovocnanů a vše zrychlit. Když pod listy křovitých vrb rozprostřu vrstvu vícemocnou, i srdnatější traviny zajdou a magnetičnost bude na světě. To přeci slavíci milují, přítmí s tlející listovkou. A materiálu v zahradě se válí dostatečně.

Prvně jsem držel jim palce před rovnými čtyřiceti lety. U Klenice ruce kolegy, co přijel kroužkovat mláďata na kole až od Všeně u Turnova, poslaly skupinku slavíků pod čísly do Afriky. Poprvé. Odjížděl v radosti zvrstvené až po řidítka (nikdy slavíky nekroužkoval) a já začal držet ty palce, ať ptáci odletí a k cíli doletí! A právě dolety jsou tím, co děje se současně po Africe. Prvně jsem koukal do vody Klenice tehdy ne jako rybář (co chytí se na háček a co odnesu si), nýbrž jako začínající ornitolog, a myslel na slavíky. Neziskově, jenom tak obyčejně jsem si něco moc přál. A přestože bez možnosti chytat a prohlížet je navrácené, něco tajemné u mne zaklíčilo. Když za sedmnáct měsíců vyzkoušel jsem konečně pod kulatým razítkem předvyrobenou sklopku, neskutečný a dosud netušený rozměr dovídání se, dostal své jméno. My, kteří táhneme svou káru s hliníkem dodnes krajinami, víme, o jak objevné přibližování jde. Jdu zas na to listí..

Toulavá pěnice z předvčerejška.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.