Jakmile jsem dorazil z terénu domů, vrhl jsem se ke knize příletů, abych si osvěžil paměť. Prolistoval data a uklidnil se. Ze všeho nejvíc jsem se nechal nejspíš vyhecovat AVIFem, nakonec ale dobře mi tak. Aspoň jsem začal chodit.
Rekord sice je 10.4. a hned 2x, ale jinak to tam je v převažující většině až po půli měsíce. Takže to chce klid. Dnes opět nula, ale první poznatek nové sezóny je na stole. Slavík obecný je v docházce konzervativní jak pěvec málokterý. Všude se mluví o někdy až výrazně zrychlených příletech pěvců, pro slavíka nic takového zatím neplatí. Dokonce si myslím, že vegetace letos mírně v již tradičním pospíchání zakopla. Bude to velmi zajímavé. Vsadím ale boty, že do neděle zápis už přijde a rozhýbu zatuhlé kleště. Anebo ne a sáhnu do futrálu pro lupu.
Trnky a slivoně přeci jen už probělávají po větvích, jaru věří. Mám tyto spojence vážně moc rád, odpočítávají čekání se mnou. Je zvláštní sledovat reakce ptáků míst, kde začínám hrát. Přestože zpěv není jejich, mnohé vzrušuje nebo přinejmenším budí zvědavost. I to jsou cenné postřehy pro budoucí odpovědi. Lze také poznat, že ptáci doposud zpěv slavíka v místě neznají, to ovšem neznamená, že by tam nemohl být. První dosedlí nezpívají. Za těchto časů lze ovšem též sázet na oči, slavík by byl k uvidění.
Pršelo. Jedna předpověď lhala, druhá se trefila. Pršelo mírně, šlo v tom fungovat. Není z čeho vybírat, dny jsou zdrsnělé všechny. Mohou zastavit tah? Ne, nemohou. Tah běží. Zas je to tvrzení ovšem ošemetné, jak všechna podobná směrem k peří. Takoví slavíci v poslední zastávce někde pod Alpami či v stínu Pyrenejí také táhnou jarem, ale je-li kolem méně přijatelno, v zastávce den dva přidají navíc. Jinými slovy – nepokračují. Proto je po Česku situace s nimi – jaká je. Nikdo nové nehlásí.
Kniha slavičích příletů je nejspíš nejdražším výdajem kroužkovací sezóny. Dnes jsem si to znovu připomenul, než jsem v garáži vystoupil z auta. Člověk by mohl to snažení vysadit a počkat si zhruba týden na cesty ziskové. První rekordman stejně nijak přemrštěný význam nemá, po takovém následuje zpravidla stejně příletový odstup. Nelze si tedy myslet, že jakmile první je doma, druhého dne se krajina rozezpívá. Slavičím hlaholem ne. Je pro mne ovšem každoročně milé když jde člověk za noci spát, usínat s myšlenkou, že teď, teď možná některý z nejrychlejších přelétá poslední bariéry a do rána bude doma. Plácky pak následně při kontrolách s přejícnou chutí na mne vypláznou jazyk, ale já moc dobře vím, že je to jen znuděné pošťuchování. Pak mne tam rády vidí.
