Vždycky se moc těším. Ta práce je těžká, celý den mávat rukou nad zemí. Ale překrásná. Někdy na mne zezadu trochu dýchne odér spalin z benziňáčku, ale pak to jsou hlavně vůně. Seču krušinu, co se do cesty natáhla za světlem, voní. Seču jahodník o kus dál na výsluní, voní. Ožínám kraje vrbin, do cesty jdoucí ze strany druhé, voní. Zajel jsem do listí při starém náhonu, voní podhoubím. Opatrně vedu kosu po kamenném svahu náspu venkovské železnice, zavoněl suchopár. Přicházím pod slívu, co plody shazuje k zemi, jak v nich růžice mlaská a drtí je na kaši, voní po kořalce. Mnohakilometrová procházka po hřbetě domoviny mi voní. Slunce to nekazí a hřeje. Vím na něj, že už to lehké nemá, ale jak píšu, nekazí to. Okáči luční – letního pokolení, pendlují mezi travinami. Jednoho dne budou umírat, neví o tom, a tak jsou šťastni pro to sluníčko.
A pak jdu k staré známé…
Vím, o věku mluvit nebudu, byl bych neuctivý. Polnička. Na křížení dvou cest, vedoucích za město. Letos má nadúrodu. Že je to k ničemu? Že jsou trpké její maličkosti? V křížalách ne! A i kdyby. Vídám ji kvést, když letí k ní slavíci slavit. Vídám ji rodit, když mistři odletěli. Dávno už na cestě. Moji slavíci. I prostou nadkrásu tyhle báby u cesty mi ukázali oni! Sotva bych sem kdy zašel, nebýt před čtyřiceti lety jich. Ano, lokalita „Za valchou“. U hřbitova. Jen malý kousek odtud to tenkrát začalo. Považte – a ona tu stála! Kvetla, určitě kvetla, jako letos. A když pak listí barev posbíralo, spělo k porodu. A rodí i dnes. Hrušky se kutálí od stromu dál, vosy v nich hloupnou a léto? Sedá na vlak.
Až listí opadá a větve vykreslí postavu, zůstane hrušeň krásnou.
Tabulku jsem s velikou chutí kdysi postavil pod ni. Sluší jim to spolu. Zajíc Lek, průvodce dětí za poznáním, to moc dobře ví. Leskne se, jako v čase, kdy jsem ho hřebíčky z nerezu přibíjel.
Měl jsem strach, že maskoti stezek budou se ztrácet. Mýlil jsem se. I třetí stezka, kterou otevřeme o svátku října, svého průvodce má.
Rozumím čím dál víc svojí krajině a slavíci by se i zlobili, kdyby tak nebylo a oni vsadili na lichou investici. Že mne po domovině vláčeli zbytečně. Ta naše krajina víc třpytu nemá. Ale i obyčejnost může být vyvoněná. A já vám to na hrušni – polničce dneska nastínil.
