Kapsy plné příběhů

Žádné komentáře u textu s názvem Kapsy plné příběhů

Roušku odložím hned za vsí, až vpadnu do svobody.

Od močálu se den po dni o něco víc začíná zpívat. Notují místní, prozpěvují cestující. Byl jsem se zdokonalit v představě o tom, jak v prostředí funguje slavík modráček středoevropský. Zda včerejší večerní ptáci zůstali už na pozicích. Nezůstali, není ani modráček na Brodku, prve okroužkovaný. Napadnout mne to mohlo, chytání v minulém století jasně důrazný pohyb odhalilo.

První etapa dnešního účinkování vyšla tedy s nulou. Úplně ne, chytli se dva budníčci menší. Kdo jej nezná, je to tento.

Phylloscopus collybita M,+2K

Přešel jsem do míst, kde letos nebylo ještě nic. Do západního mokřadu za rybníkem. Ani jsem radši nehrál, hned vypnul příčnou síť, že si odsednu a odpočinu při té nule. Tráva tam má barvu nejsytější a hlasy divokých hus z hladiny divadlo umocňují. Tady jsem na ležatých kmenech černých bezů sedával i tenkrát, kolik jen času jsem tu podobně pročekal! Jenže odchyty s přehrávkou u modráčků příliš zažité nemám, prostor k doučování obrovský. Takže vlastně znovu v lavici. A žákem pozorným nejsem, jak se ukázalo. Síť je jen kousek přede mnou a větší část vidím. Jak jinak – je prázdná. Na kontrolu ale půjdu, pět minut uteklo, nic bych se takto nenaučil. Oči mi vzápětí prohnuly obočí, vpravo u tyče, kam nebylo vidět, vězí v kapse nádherně vyvedený slavík modráček! Ze strany ode mne, musel mi tedy proletět za zády, aniž bych to uhlídal. První pořádná lekce! A hned padá do bažin další moje „pravda“, tentokrát o dvouletých „chudáčcích“. Takhle barevného samečka potká člověk nečasto.

Luscinia svecica cyanecula M2K

Abych to nenapínal – vyléčil mne i o kus dál jiný, tady jsem síť musel přestěhovat v cestě za úspěchem na pozici číslo II. Též nakonec příčnou.

L. sv. cyanecula M,+2K

Pak jdu ještě k Brodku, obejít jej. Úspěšný nejsem, průzkum je bez odezvy. Stalo se však něco, co mne zastavilo v krocích a potěšilo. Od vrchu Mužský se hnala černota, to bývá v dubnu. Vítr se zvedl v nadmírný, a já se vrátil vzpomínkou k zaniklému ráji ze slavičí knížky. Zimní duby v pobřeží držely listy, a najednou všechno promluvilo. Znovu jsem si uvědomil, jak trefně jsem fenomén ukotvil v knížce, v jejím začátku. Stál jsem dlouho a všechny ty tóny, tolik různé, vychutnával. A první z listů už odletovaly. Byl totiž právě jejich čas.

A to nebylo všechno. Slyším známé hlasy – kvíčaly! Určitě severské, ne naše. Složené v skupinu, seděly vysoko ve větvích okraje lesa a svolávaly se. A pak to přišlo. Zvedly se prudce stoupavým letem do velké výšky a napřely k severu. Listí šumělo, ale ptáci o něm už nevěděli. V tečkách se ztráceli daleko za rybníkem. Jdu k tomu lesu do závětří a bylo to rozhodnutí dobré. Jako těch drozdů před chvilkou – hejno jiné, v trávě posedané. Fialky. Abych i letos užil jejich vůně, už jsem byl na kolenou. Jak je to jenom možné? A proč nebereme víc od setkání? Do kapes cpu si tu vůni a moc bych si přál – ať nejsou děravé!

I když přecházím silnici v botách utahaných, je mi, jak cestou z lázní. Příroda nás vytahá za uši, když jsme k ní ničemní. A cítíme to teď každý. Stejně tak ale moc dobře umí být mámou, když potřebujeme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.