Roušku odložím hned za vsí, až vpadnu do svobody.
Od močálu se den po dni o něco víc začíná zpívat. Notují místní, prozpěvují cestující. Byl jsem se zdokonalit v představě o tom, jak v prostředí funguje slavík modráček středoevropský. Zda včerejší večerní ptáci zůstali už na pozicích. Nezůstali, není ani modráček na Brodku, prve okroužkovaný. Napadnout mne to mohlo, chytání v minulém století jasně důrazný pohyb odhalilo.
První etapa dnešního účinkování vyšla tedy s nulou. Úplně ne, chytli se dva budníčci menší. Kdo jej nezná, je to tento.
Přešel jsem do míst, kde letos nebylo ještě nic. Do západního mokřadu za rybníkem. Ani jsem radši nehrál, hned vypnul příčnou síť, že si odsednu a odpočinu při té nule. Tráva tam má barvu nejsytější a hlasy divokých hus z hladiny divadlo umocňují. Tady jsem na ležatých kmenech černých bezů sedával i tenkrát, kolik jen času jsem tu podobně pročekal! Jenže odchyty s přehrávkou u modráčků příliš zažité nemám, prostor k doučování obrovský. Takže vlastně znovu v lavici. A žákem pozorným nejsem, jak se ukázalo. Síť je jen kousek přede mnou a větší část vidím. Jak jinak – je prázdná. Na kontrolu ale půjdu, pět minut uteklo, nic bych se takto nenaučil. Oči mi vzápětí prohnuly obočí, vpravo u tyče, kam nebylo vidět, vězí v kapse nádherně vyvedený slavík modráček! Ze strany ode mne, musel mi tedy proletět za zády, aniž bych to uhlídal. První pořádná lekce! A hned padá do bažin další moje „pravda“, tentokrát o dvouletých „chudáčcích“. Takhle barevného samečka potká člověk nečasto.
Abych to nenapínal – vyléčil mne i o kus dál jiný, tady jsem síť musel přestěhovat v cestě za úspěchem na pozici číslo II. Též nakonec příčnou.
Pak jdu ještě k Brodku, obejít jej. Úspěšný nejsem, průzkum je bez odezvy. Stalo se však něco, co mne zastavilo v krocích a potěšilo. Od vrchu Mužský se hnala černota, to bývá v dubnu. Vítr se zvedl v nadmírný, a já se vrátil vzpomínkou k zaniklému ráji ze slavičí knížky. Zimní duby v pobřeží držely listy, a najednou všechno promluvilo. Znovu jsem si uvědomil, jak trefně jsem fenomén ukotvil v knížce, v jejím začátku. Stál jsem dlouho a všechny ty tóny, tolik různé, vychutnával. A první z listů už odletovaly. Byl totiž právě jejich čas.
A to nebylo všechno. Slyším známé hlasy – kvíčaly! Určitě severské, ne naše. Složené v skupinu, seděly vysoko ve větvích okraje lesa a svolávaly se. A pak to přišlo. Zvedly se prudce stoupavým letem do velké výšky a napřely k severu. Listí šumělo, ale ptáci o něm už nevěděli. V tečkách se ztráceli daleko za rybníkem. Jdu k tomu lesu do závětří a bylo to rozhodnutí dobré. Jako těch drozdů před chvilkou – hejno jiné, v trávě posedané. Fialky. Abych i letos užil jejich vůně, už jsem byl na kolenou. Jak je to jenom možné? A proč nebereme víc od setkání? Do kapes cpu si tu vůni a moc bych si přál – ať nejsou děravé!
I když přecházím silnici v botách utahaných, je mi, jak cestou z lázní. Příroda nás vytahá za uši, když jsme k ní ničemní. A cítíme to teď každý. Stejně tak ale moc dobře umí být mámou, když potřebujeme.
