Nucleus accumbens – to je panečku téma! Pěknou řádku let mne fascinuje neurologie. Přemýšliví lidé toho oboru a jejich ohromné sprintující výsledky. Co nosím na krku, je hodno obdivu. Ale tak to máte všichni, nebojte se. Jenom je dobré o tom vědět a vytáčet do obrátek. Spoléhat se na onu řídící jednotku a nebrzdit zaplevelováním. Ona už nás povede k cílům a poznáním. Aby to byla cesta sycená radostí, kdy to jen jde, k tomu slouží zmíněné centrum štěstí. Mají ho i ptáci? Když ano, jak jsou na tom slavíci? To je panečku podtéma!
Po zimě vždy dokonale zhecovaný, těším se na to, co přijde. Mám pocit – o kapku zas větší připravenosti (zimu jsem studijně neproflákal). Dokonce jsem, než mi to pokaždé malinko zevšední, připraven, hodně se slavičí přítomností opít, nechat do sebe přistoupit dolétlou euforii. Jsem si jist, že tam je, že jimi najednou keře i kopřivy přetékají. Proč asi myslíte, že klíč k odemykání parku má tento výjev? Už tady visel, ale hodí se připomenout, vždyť brzy přijde na řadu, předjaří už se chystá (v osmatřicáté sezóně tak nějak zvolna od listopadu!).
Ano. Čerstvě dotoulaný mistr, po Africe toužebně chystanými tóny, vzdává dík domovu s kopřivami. Jak vyladěné! Prostý jeho šat a divoká kopřiva! Tam – tam už to ovšem zažíhá! Moment, kdy slušivá přeobyčejnost změní se v kolosální tančírny po krajinách! Vše na to čekalo, byť mnohé se nedočkalo, a slívy z plátků okvětních předevčírem zklamaně vydláždily zem. Inu, jsou jara jiná, uřícená.
Přál jsem si – a oni se vrátili. Hnízdo postavili vpravo cesty, za prolukou.
Tak, je u těch slavíků v hlavě podkomůrka štěstí? Určitě! Stojím-li pod větví, kde mistr zpívá, vibrace vzduchu i nádhera tónů slok překotně obměňovaných, o tom přesvědčí rychle. Kolik jsem přečetl starých vět k jejich návratům! Kolik lidí si všimlo, jak vzácný je to dar… Bylo ode mne tehdy nečekaně trefené, přidat život k nim. Dnes mám právo to říct.
