Musíme si pomáhat a oni to nevědí. Když nechodí informace z kroužků od Afriky, nedostanou se tam ani ty naše o počasí. Dopis pošlu od Slavičího háje potokem do Klenice, Labem a po moři, když umí to úhoři – i on se nakonec Atlantikem k jihu doplácá. Spěchám, dokud je v Klenici ještě voda, aby to mohlo odejít. Loni tak nebylo. Slavíkům píšu, ať neblbnou, a vrátí se domů. Že hitem je sčítání na krmítkách, a rád bych je příště už připsal. Když to zvládají červenky… Ještě jim vzkazuji, jaká je zábava s meteorology. Co všechno o sněhu prve nabásnili – a teď, v půlce netvrdšího zimního měsíce, že o něm radši už nemluví. Já ho na zahradě taky neviděl…
A půjdu přemlouvat stromy do našeho parku. Aby zklidnily hormony a počkaly přeci jen na duben. Že nějaká ta „Sibiř“ v podobě jinovatky se ještě objevit přeci může, a že by pomrzly jak loni. Chtěl bych totiž, až tam budu chytat v roce dvacítek, aby tam zas byla kolem jablka všemožných barev a chutí. Třešně chutí a barev, rybíz a angrešt poctivý – jak ze starých zahrádek. V Bousově na Zahrádkách. A blumy, aby též usládly nad lavičkou, a já byl rychlejší, než vosy. Šla by všechna ta pakáž umravnit z nabídky prostředků na ochranu, i plevelům trochu naložit, rozmíchat v konvi – a dvakrát radši celé překropit. Nalistovat ovoce v katalogu a začít se těšit. Ne, neudělám to, nechám vše přírodě, jak bylo v místě i dřív. Počkám na hlavičky petrklíčů, až zase vzadu rozkvetou – a řeknu jim, že to s pláckem vypadá, že budou moc vonět ještě spoustu let. Bývají dlouhověké, rostlinka prý až padesát let. Sednu si k nim a posedím.
Pak posbírám lahve po Silvestru i tyčky z petard, které, svátkům už vzdáleny, působí náhle pod květy trapně. A pak si vzpomenu na dopis. Jestli vůbec došel. A když bude ještě pár minut do příletu, přemýšlet budu o Zemi. O těch, kteří to s planetou myslí dobře – a kolik nás tak asi může být. Myslím, že ještě docela dost. Sezval bych je všechny k těm prvosenkám. Prvosenka – není to snivé? Jako ta moje řeka, co ztéká z hor.
