Je po dvacátém, rekord zase nepadl, ale v knize příletů dubnově už zapsáno mám. O to mi teď nejde, mám místo, kam jsme vložili své představy. A chodíme kontrolovat, jestli jim to alespoň trochu odpovídá. Jestli se nám to povede.
Pořád je po dvacátém, mirabelky dokvétají. Je na škodu disproporce posledních časů. Slavíci nespěchají, keře však ano. Chtěl bych, aby se to kvůli mně ještě někdy potkalo. Pamatuji to ze vzpomínek dávných. Šly ovšem zimy tehdy jiné a slavíci přilétali do květů.
Musí už být blízko, určitě jsou. Ještě jednou zkouším hrát, krátce. Nepatří sem trapná umělina zpod dírek „empétrojky“, co točí se dokola. Zpěvák je v ní navíc polský. Budu sedět dál radši potichu. Usrkávat náladu, jak v tom nejmilejším hrnečku přelitou mateřídoušku. Modřinky, bydlící v infotabuli, zase už hnízdí. Byl to perfektní nápad, jeden z kůlů vydlabat a zaklopit odsuvnou stříškou. Přiletěly hned. Nikdo takovou naučnou tabuli nemá! Slova i obrázky jsou u nás obydlené.
Je po dvacátém. Mám podobné dny rád. Vzduch typicky voní večery, ještě chladnějšími. A tady obzvlášť. Dnes ale posedím. Nezjistil jsem ho ještě, ale tohle napětí mne baví. Jsem tvrdohlavý, chci být u návratu, vítající ve dveřích! Má to zde jinou dimenzi. Když jedu k Husí Lhotě – nevím, jak to je možné, a jak to ten plácek zajistí – tam mne však rekord nepřekvapí. Prostě, i když tam zahraji v nejšílenějším datu, musím počítat s tím, že to může vyjít. Jako jednou, když jsem jel na schůzi do města. Ještě, že jsem si přehrávač vzal! Ale koukám, že odcházím v příběhu jinam.
Je stále po dvacátém. Lavička zebe, vstávám, jdu na obhlídku. Boty se vznášejí nad pěšinou v sadu – a tam, tam někde vzadu, vrbička v rákosí. Před ní se chytil loni. Ale to jsem o něm věděl od cesty, než mne chtěl převézt odletem kolem rákosiny. Naletěl si, byla tam síť. Měl kroužek, což tady opravdu nepřekvapí. Teď ale procházím východním okrajem, který k parku už patří, a vracím se na lavičku. Dalekou cestu k borům dokončují právě brávníci. Zpívají a přilévají sem dolů do nálady. Jak vidí rachvalské vlny a za nimi vršky skal, neudrží se. Proč by měli? V přírodě je vše opravdové. Vždyť to „za chvíli“ znovu prožijí! Až se pískovce rozpálí a oni podletím vyvedou mladé. A potom odletí, aby se domů navraceli. Aby to měli, jak to mám já. Slavičí háj teď zpívá v tónech strnadů. Jsou místní a trochu pospíchají. Ale slavík, slavík tu není, ještě nepřiletěl. Přijedu ráno…
Je po jednadvacátém a kvítky v trnových větvích už neumí udržet se. Padají a rozkrývají temnotu slavičích křoví. Sameček modřinky si mne prohlíží z vršku doubku. Ten roste u tabule jako z vody. Spodní větve jsem mu začistil, aby byl jednou elegán. Kde z hlavní cesty uhýbá se k výsadbám, mihnul se ryšavec. Vymýšlím plán, ale mohlo to po těhotné noci být cokoli. Přehrávám krátce. Znám zdejší chytráky a oni mne. I za mořem by si mne vybavili. Nic se však během obchůzky neozvalo. Zase tak plodná být ta noc nemusela – říkám si polohlasem. Biokoridorem podél cesty táhnou nyní z narezlých rovněž rehkové. Mohl to být některý z nich. Tak jsem se na dnešek těšil, že hned neodjedu. Výheň doma určitě naříká, sem to však slyšet není. Sedám si na fošnu pevného okování, když štrachání v travinách mění se v střízlíka. Takhle se tady na tahu chovají. Prolukou za mými zády chtěl proletět pták, ale otočil se. Nebyla to pěvuška, už vůbec ne červenka – a rehek to tedy nebyl taky. Ba ani pěnice černohlavá. Měl smůlu, že jsem se tím směrem právě koukal. Slavík! Tak přeci tady je a kontrolovat mu kroužek bych nejspíš ani nemusel. Číslo vysypu z hlavy. Ne. Samozřejmě, že tak vůbec nemusí být. Hnízdívají zde tři páry a tenhle by musel pamatovat boudu pro hlídače, než skončila.
Nevím, kolik máte času v předvánočním shonu, třeba už „přetékáme“ do vámi plánovaného úklidu. Zkrátím to. Tak tedy – byl to on. Chytil jsem ho sítí, když jsem předstíral, že mne to vůbec nebaví a odjíždím. Byl toho dne sám, ale já jsem už nemyslel potom při práci na jiného, než na ten zážitek. Na ptačí nasazení, odhodlanost, na jeho chytrost poslechnout zadání v hlavě a odrazit domů včas. Jak mívala jeho máma a sousedé, kteří tady tenkrát kvůli výstavbě nedaleko, o hnízdiště přišli. Slavičí háj, na sluneční straně města na Klenici, jim nikdo už nesebere..
