Duch zahrady

Dívám se od kovadliny skrz malé tabulky, jak prší. A přeci se v přítmí smrčí pohybuje ptačí stín tiše, jako duch. Protože se mi zrcadlí na skle i oheň, vůbec nejde poznat, co za okřídlence. Drobný, velikosti vrabce, po zemi cosi hledá. Pod hustý kabát letitého smrčiska neprší a on to dobře ví. Mizí, aby se po chvilce znovu ukázal. Kdybych tak mohl roztáhnout síť, co je příčně přes jezírko, třeba by ho chytla. Pršet přestalo brzy a síť už číhá. Pověsil se do ní střízlík, ale střízlík tím ptačím stínem nebyl. Je úplně jiný, jiného chování. Odnáším ho domů k okroužkování a pouštím pak z jiných dveří. Ke mlýnu. Po hodince se dívám, jak záhadný zjev znovu v místě operuje, a když se síti poněkolikáté vyhnul, obcházím srub a – měl by být někde přede mnou v habitu. Pak jdu se podívat k síti a je to jasné! Mazaný brhlík ukládá oříšky, kde se dá, je to jistě ten, co mi posledně frnknul. S hlasitým výsměchem, když díru v síti opouštěl. Tentokrát je v kapse zapletený. Prohrál.

Hromada hlíny pod lískou se po dešti černě leskne. Pozůstatek prohloubeného dna jezírka potřebně zvětrává. Kvalitní zem! Je tam místečko, které se leskne jinak, docela jinak. To už moc dobře znám. Když pokaždé odlupuji z bláta „vteřinku historie“, jsem napnutý jak hráč skořápek na Florenci. Pak beru kartáč a do kýble trochu vody. Tady bych líčení nejradši zastavil, ta chvíle je neskutečná. Tak, ať trvá!

Říkával jsem dětem kdysi, ať chodí krajinou pomaloučku a sledují zem, kde je po výkopech. Že každý metr, tolik jim chce říct! A je to pravda i teď, kdy dětmi už nejsou. Ten střep je nezvykle veliký a zachovalý. Při práci dole jsem ho tehdy přehlédl, naštěstí nepoškodil. A už vím taky, kam jej přiřadit a chystám mail odborníkovi. S fotografií a pozvánkou na kafe. To bude Jiří koukat.

Přesně vím, co se mnou v nejbližších chvílích bude. A hodí se to. Bude mezinárodní den archeologie, přispívám hmotně. Nález mne odnese znovu k přemýšlení. Co je to za místo? Kde bydlíme. Měli jsme obrovskou smůlu při zakládání stavby. O lokalitě se pořádně nevědělo nic a my jsme po zarytí rýče pod ním hlasitě čvachtali. Základy jsou místy na třímetrových pilotech a cement tehdy nebyl. Všechen žádal tutlaný Černobyl. Chtěl jsem z místa odejít pryč, vybagrované rýhy se zatrhávaly a s rachotem padaly do zkalené tůně. Obří kůly (další skvostná historie) pod lžící zem rvaly dál, ten člověk od stroje chtěl mnohokrát odjet. Prý to nezažil. Prošli jsme, musel jsem vykládat z vagónu mezi pár jinými šťastlivci horký cement v půlmetrákových pytlech, když přijel do nádraží. Rameno jsem měl zničené. Vraceli jsme se vetchým traktorem, jak vítězové olympiády. Dům je pevný a poctivý. A mám i trochu pocit, jako by místo s maličkou omluvou za neohlášené natropení, chystalo mi tyto zážitky. Listuje pro mne kamennou, kostěnou, dřevěnou i pálenou – a taky skleněnou – učebnicí dějepisu tak, jak by ji nevyložil nejzasvěcenější učitel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *