Ještě jsem v něm letos v noci nechytal.
Sliby – chyby. Zase jsem chtěl přijet včas, ale bude to znovu na poslední chvíli. Vane teplý vítr. Průvod mladých lidí jde na vedlejší louku slavit. Do dvou prý budou pryč, než začnu hrát. Vyžnout průsek napříč parkem, roztahat sítě a připravit se na noc. Pokládám se do řebříčku, magické bylinky, jež voní celým hájem. Zem je rozpukaná. Skrz korunu jabloně, kterou mrazy připravily o úrodu, vidím najednou hromadu hvězd. Sestoupily do větví a v tichosti hojí ten smutek. Strom je v ten moment přetajemný! Nevěděl jsem, že si park žije v náladách až takto nečekaných. Vůně trávy, kterou necháváme stát kvůli zvířatům a ptákům, je mocně kolébavá. Ne, krásnější léto jinde nemůže být!
Místní slavíci se zdají být už pryč. Ticho je po okrscích, vyhmátl bych je. Nad strouhu bez vody jsem dal druhou chytací lajnu – patnáctimetrovou síť přímo po můstku. Tady bude hrát slavík tmavý a z rána přijdou rákosím rákosníci. Háj zase o kus zhoustl, už se mi opravdu líbí, kdyby na nic – na chytání je špičkový. Ve dvě vstávám, mládež je pryč a v bezvětří je teplo i podivné napětí. Jenom pár vteřin a začíná pršet. Noc bude v háji! Předpověď znám, mělo by k ránu ustat. Ustalo po půldruhé hodině a čas je nejvyšší hrát. Ze tří míst stoupá k obloze slavičí zpěv, konečně! Jako by v parku zakotvil máj. Už pršet nebude a přemýšlím, zda to slavičí cesty nepřeťalo. Noc do sítí nedala nic. Ještě ve tmě vycházím s dalekohledem odstoupit pod vrbu, abych do linie viděl. A už to začalo…
Tak přeci to některé zastavilo! Nakonec jich je dvanáct, jeden mezi nimi zase dospělý. To je cenné.
– A pozor, i když se tmavý zas ještě nechytil, nádherný slavík je z pytlíku v ruce! Po matce tíhnoucí k slavíku tmavému – hybridní pták.
Je zvláštní, jak tyto noční odchyty křížencům přejí. Bylo mi divné, co za hlas od pytlíků slyším, daleko hlubší…
Fotím se s ním a může letět za ostatními. Pak už jdou do sítí ptáci jiní a kroužky jen chrastí. Pěnice slavíková i hnědokřídlá, rákosník velký, obecný, proužkovaný i zpěvný. Hnědý bramborníček i ťuhýci.
Nad hlavou volají husy a táhnou k obzoru. Luční chrpy jsou v květu a svítí kapkami. V šípku uprostřed parku je hnízdo ťuhýka. Není to paráda? Když se sem odněkud nasídlily, myslel jsem si na něj. Podáváme prst – a štěstí nás bere za ruku! Pro cestu dobrodružnou…
Vyfotil jsem konečně pro vás rákosníka velkého, každá noc nějakého urodí. Jsou to nádherní opeřenci.
Odjíždím k domovu pozdě, ale spokojený.
