Vážení přátelé blogu.
Březen jen párkrát namočí pero do kalamáře a už je tu duben. Uteklo to a my už od tématu nesejdeme. Budeme držet slavičí.
Nejprve se podíváme znovu do močálů (v nich už vydržíme až do výprav za slavíky rezavými) a dokážu vám, že se ve zdejších prostředích vyznám. Že za ty roky moc dobře chápu, z jakého těsta, že jsou.
O skromné kráse
Jsem známý oslavováním obyčejnosti, okouzlením prostotou české přírody. A močály u Koprníku to splňují beze zbytku! Dobře vím, že na tamní tajemství si musím najít čas a být pozorný. Nezmlsaný honosnem všemožných galerií, příběhů z předaleka. Patřím sem k pelichajícím doutníkům s čisťounkou vodou pod ledem kde zakleknutý prohlížím dno. Zase tam budou brzy ti čolkové, samečci s hřebínky na ocasech, samičky hnědé! Žáby snad ze všech koutů, užovka na pohovce z rákosí.
Vím, jak se tenhle kout narodil a co mu vyhovuje. A nejsem si jistý, psát o tom takhle zeširoka. Abych mu neublížil.
Rybník jak drží vysokou vodu, vymazal docela převýšení přítoku. Voda je líná, rozlévá se. Drenáž už dávno vytéká jinde hned za hranou meze. Slať je tak měkká, že zmizet v ní po krk není nemožné. Ano, i taková oka tam jsou.
A to je učebnice, jakých už málo. Stačí mít čas a po kapsách zvědavost.
Zastavíte pod lipovou hrází a děravou panelkou už si vás vede. Kdo? Příroda.
Teď, teď ještě času je dost, všechno se probouzí a dává si na čas. Jeřábi už ovšem šílenými hlasy uvnitř laguny oslavují. A pokud se k nim divoká prasata nedostanou, vyjde jim to. Jak jsou velcí, tak nenápadní! Nebojí se, nejančí zbytečně, na člověka si zvyknou.
První jsou strnadi Emberiza schoeniclus. Ti tu už i zimují, ale pozor, příslušností jsou tito jiní, ze severu. A už jsou pryč. Ti, co tu prozpěvují, přilétli ze Středomoří a kolegy potajmu vyměnili. To bych nevěděl, kdybych je nekroužkoval.
Doma jsou už společně v páru i nádherní bramborníčci černohlaví. Hnízdí tu pravidelně. Dřív byli vzácní, opravdu vzácní, dnes místy jsou. A hnízdíval i bramborníček hnědý, to uvidíme. Meze na jihovýchodním okraji močálu jsou pořád stejné, proč by se nevrátil? Ti ovšem táhnou později až se slavíky. Ale modráčci, ti už tu někteří jsou. Jsou otužilí a přeživí se podobně jako červenky.
Každou hodinou musí přiletět čáp. Na stožár v lukách s vykovanou cifrou 1997. Je to vůbec možné, jak ten čas letí? Co jste kdo dělal v tom předjaří? My stavěli sloup čápům za domov! A kolaudovalo se hned toho jara.
Mám tady podpisy po mojí krajině, i toho močálu už dávno nemuselo být. Nechci být přehnaně lítostivý, ale tento druh vzpomínek mne vždycky dostane. Krajina žije a já jsem jí pomohl. Jako by všechny ty ostřice i měsíc v tůňce pod hrbatou olší, bezinky dávnověké a vůně bahna, jako by se mne dotýkaly. A až vzejdou hvězdy velikonoční krajiny, začnou sem zapadat křídla. Ano, těch dalších, co včera už byla domovu nedaleko. A smím tušit kde, protože kroužky z cest mi to naznačují. Nevěříte? No tak si sedněte k mapě:
Zeiselmauer (Niederösterreich); Schweina (Thüringen); Lago Fornace – Bellaria (North Adriatic); Ebenthal bei Klagenfurt (Karnten); Radolfzell-Mettnau, Südbaden (Freiburg); Požeg (Pragersko); Las Minas (San Martin de la Ve); Prat, Torreblaca (Castellon); Salon de Provence (Bouches-du-Rhone; Villeton (Lot-et-Garonne); Sumony AH (Baranya); Marin (Neuchatel); Capo Lena, Albenga (Savona); Oberkirch (Luzern); Sale, Gussago (Brescia); Kis-Balaton (Zala); Drana Lagoon, Evros delta (Thraki)…
…a tak by šlo pokračovat.
Území je hnízdištěm, cenným zastávkovým místem i zimovištěm ptáků.
