Změna programu vyhrazena

Žádné komentáře u textu s názvem Změna programu vyhrazena
Trvalo dlouho, než jsem v kabinetu nafasoval kroužky, prošel připravenost sklopek a pozval červy (potemník moučný – nástraha na slavíky) na výlet. S informací z předchozích zpráv, jak si nemáme zapomenout sluneční brýle na víkend, jsem po deváté vyrazil do močálu.
Slunce jsem neviděl ani bez brýlí a teplé ráno chladivý vítr z krajiny zvolna vyháněl. Na rovinu – byla pěkná kosa.
Takže změna programu – chytat se nebude, bude se počítat!
Z krabičky v tašce se ozvalo spontánní poděkování.
Stoupám na rozhlednu a je mi hezky. Je pěkně vidět po okolí, ale co víc – z lagun to zpívá! A samý modráček, tedy čtyři. Budou to staří samečkové, ti spěchají hnízdit.
Nevidím ani jednoho, je mi však báječně. Tak tohle je ráj!
Těším se na duben, jak je okroužkujeme. Není kam spěchat, tihle neuletí a navíc ještě přibudou noví. Do okrsků podřadnějších.
Technická informace: Vzadu vrch Mužský, dominanta regionu (463 metrů). Vpravo ku Kněžmostce se strmě svažující Hrádek, kousek pod ním bydlím.
Jdu tedy o hnízdiště dál k Novému rybníku do podobné slatě, něco se však během cesty změnilo. Neozval se tu jediný, ale přeci jen jedno známé mihnutí v uličce registruji. Jo, jo, půjde to i tady.
Na nahrávku do mne málem vrazila samice motáka pilicha, zjara tu v pásmu vysokých ostřic občas přespávají. Pak jdu obloukem jinam, tam je klid, ale když zkouším konečně hrát v místech prvních, je ticho taky. Takže – Pavle pozor, chyba je u tebe! A tím se člověk učí to, co v knížkách nenajdete. Už jsem nikde nezjistil jediného, vše utichlo, záblo a netěšilo.
Jdu na Brodek vedle, abych pohár utrpení poctivě docucal. Vím, že tam jsou, ale zapsat nemůžu nic. Jen bílí konipásci ve dvojici brázdí holé bahno. A naproti nutrie! Vrací se k mladým, má jich pět pod břehem. Jsou zšedivělí jako já. Končím pochůzku břehem a čtu v poslední z lokalit na lipové hrázi.
Zastavují tu dvě cyklistky tak nějak nacvičeně, právě když dalekohledem projíždím modráččí hnízdiště v kraji stružky. Fotí si polodomácí kachny na lovišti a když jim říkám, že mohou klidně blíž, že tyhle jim zapózují, ta s více sděleními na oděvu povídá: „Máte tu bobry, viděl jste je?“ V rámci dovzdělání lovím fotku ve foťáku se slovy: „Bobra znám, tohle jsou nutrie. Menší, bez placatého ocasu“. Držíme shodu a ony odjíždějí.
Je čím dál chladněji. Vracím se dlouhou panelkou k autu u posedu, nízko přelétá orlovec říční, na kšticích rezavého býlí sedí pár bramborníčků. Jsou tady! Vrátili se. Bramborníček černohlavý je nádherný opeřenec. Tedy sameček, samička stojí té kráse stranou.
Znovu lezu na posed a chci ještě zůstat. Nefouká sem a můžu promýšlet chytací taktiku na příště.
Je dobře, že tady močály jsou. S množstvím drobných křížků od bekasin v blátě, propíchaném zobáky. I je bychom mohli zachytat, už to je let, co jsem je nekroužkoval. Hned mi pak jednu zabili ve Francii. Přijde mi šílené tak drobné ptáky lovit, na jihu se s tím nepářou.
Telefon hlásí, že do Bousova přiletěl čáp. O pár dnů dřív než loni.
Pojďme si v závěru dnešního vstupu tu situaci představit…
Hnízdo jsme kdysi postavili tak, aby bylo od stavení vidět. Tím vznikli nadšení zpravodajové. No a ti zpravují.
Víte, jak se musí těšit nad těmi svými kalendáři, když očima jezdí po linkách a pak hned mrknout přes silnici, jestli už náhodou na hnízdě nestojí? Vidíte, a stojí! Někdy od dopoledne k radosti místních.
To není ale oddechnutí čapího fanklubu. Sehnat družku, neporvat se o hnízdo s jinými, zavolat nám – kolik krků se zvedá k obloze a kdy přijedeme kroužkovat.
Na to hnízdo jezdíme s nůžkami, však se podívejte.
Nikdy jsme nepřijeli pozdě, pokaždé včas a ty příběhy jsou plné dojetí.
I to je ornitologie, i takhle často voní!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.