Ještě pár slov k příletům, co jsem tu předposledně uvedl.
Velmi přesně se do výměru slavičích návratů trefil keltský stromový kalendář. V něm totiž měsíc vrby (15. 4. – 12. 5.) je tím pravým časem k vítání. Termíny časnější a i pozdnější jsou nespolehlivé a vzácné.
Vypozoroval jsem, že i když se slavík někde objeví třeba dvanáctého, pak stejně přichází pauza. Navíc se zdá (a to jsem neobjevil já), že ptáci přilétají ve „vlnách“. To ostatně (mluvím o pěvcích) platí i pro přelety horských sníženin severu republiky, kam jsem za pozorováními jezdil.
Pojďme ještě odskočit k té vrbě na pár slov…
V křovité formě je máme zastoupeny i v Slavičím háji. Ty jsou mladičké, ale staré hlavaté vrby můžete vidět nedaleko, na druhé z naučných a zážitkových stezek města na Klenici, která se jmenuje Krajinou Červenského rybníka. Zde doprovázejí starý nefunkční mlýnský náhon v místě pradávné hranice krajů, kterou připomínají objevené a směrem k návštěvníkům obnažené mezní kameny. Další vrby podobné, ale v krajině otevřené, najdete o kus dál na otočce stezky odhlédnutím k oseckým lukám. Jsou mimořádně krásné neméně.
Vrby byly uctívány už kdysi dávno mimo jiné pro svou vitalitu, kdy „na kmen“ ořezaný strom se brzy obnovil mladými proutky.
Keltové slavili znovuzrození přírody právě v čase vrbových květů. Vrbě jsou připisovány i výrazné léčivé schopnosti, což jistě víte (např. Aspirin). A já je mám spojeny s dětstvím. Tu jejich vůni a to hned dvakrát! Prvně, když proutí, bez mízy nařezané, doma se bralo k pletení košíků. To byla vůně! A tátův nůž „Žabka“, jak ten si v těch hrubých rukách uměl vést! A podruhé, když jako kluk jsem už chodil za motýly a vzdělanější o něco později je pak pěstoval z housenek. V houseníku, odkud se vylíhli později nádherní hranostajníci vrboví, to vonělo uschlým listím z větévek těch živných rostlin. A představte si, náhodou jsem přinesl podobnou s hnízdem moudivláčka, na zem po bouřce spadlým. V kabinetu se brzy rozhostila vůně, kterou jsem znal z dávných časů a já propadl vzpomínkám. Takovou mají vůně připomínací schopnost!
Vrby mám rád z vycházek za slavíky, když kvetou. Mezi „rozcuchanými kocoury“ se to slavíkům věru bezpečně koncertuje, jeden problém však přinášejí. Jakmile se po odkvětu objeví chmýří a po dešti vykročí sluníčko, chytací sítě jsou v prostředí úplně k ničemu. V momentě obílené, chlupaté, prozrazené. Ne, Zákonu o přežití do představ vstupovat nejde. Chmýří vzdušné proudy pak nabírají a nesou zaklíčit jinam.
Vrbových lokalit pro slavíky mám řadu. I tam, kde chytávám modráčky, tam ještě víc!
Na jedno jsem zapomněl a směrem k vrbám by to bylo neuctivé.
Hned, jak zjara pustily mízu, mezi kontrolami sklopek na modráčky bylo času dost.
Rád jsem užíval klasických odchytů v poctivém čekání na táhnoucí elegány, jako byl tento fešák s kroužkem centrály OZZANO, zimující ještě před dvěma měsíci jižně Říma v spleti tamních zavlažovacích kanálů.
Dnes lze chytání výrazně urychlit technickými vymoženostmi.
Odsekl jsem si tenkrát větévku příhodnou a opracoval do základu. Pak otloukal, proklouzl, upravil jádro, zasunul – a co myslíte? Mohl jsem se radostí pominout! Nezapomněl jsem vůbec nic! Zapískala bezchybně klukovsky!
