I tady jsem napsal, že už nejsme sběrnou poraněných zvířat. Jsou ale situace, kdy trošku z toho slevím. Když přijdou děti, když jde o lidi místní, když se nechce volat na číslo, které dávám.
Tady jsem nechal všeho kvůli mladé žluvě.
Nikdo ji k nám ještě nikdy nepřinesl a navíc mi nepřišla zpřerážená. Jen nějak slabá.
Tak jsem ji přijal a doktora zavolal sám. Přijel za chvíli. Uvidí(me), co se dá udělat.
Pán ji našel v zahradě pod moruší – jak říkal – byl rychlejší, než kočky. A protože jsem v okolí znám, svezl ji k záchraně do kovárny. Teď už ji možná mají na přístrojích a výživou staví zpět na křídla. Snad se povede.
Žluvy. Kolik neskutečnosti kolem nich je! Přiletí vyhnízdit, pobrat z větví ovoce a zmizí zas v tropech. Pro mne svět nedozírna!
Podívejte se posledních pár hodin na rorýse, pak už budete jen vzpomínat. Zamávejte mladým čápům, co už je křídla konečně drží. Stoupněte si ráno k rybničnímu límečku z rákosí a zažijete divadlo. Zastavte se pod dráty – ano, už tam posedávají! Pojďte se mnou na slavíky, zažít odlétání. Ne, žertuji, chodím rád sám, před lidmi se tolik nesoustředím a zápisky z jarního Vítání ptačího zpěvu jsou pro mne vždy potom rébusem. Jsem uspěchaný, překotný, nepozorný, unesený. Tak s tím já musím opatrně. Za roky se znám.
Psal jsem věnování do dvou slavičích knížek, odcházejí poštou z Kněžmostu. I tam žluva účinkuje. V roličce malé, ale dostala ji. Kdo knížku máte, nalistujte si.
U rohatské studánky jsem slyšel v jejich jižních svazích – tušíte koho, v tomto pozdním čase? Jasně. Čím dál vzácnější a tolik pronásledovanou hrdličku divokou. Ten její nádherný hlas, jenž je i součástí velkolepého Máje. Zavzpomínejte. Ano, hrdličky i v létě slyšet bývají. Když už je takřka klid. Není to poctivé? A za to jim kolem moře nasypou do peří broky. Do téhle ne. Alespoň zatím. Holoubek touží a milá mu sedí. Na průhledném hnízdě z větviček. Slunce to vypéká a kopce už zase tak těžce sládnou v ostružinách. Na dně rokličky stříbří voda a přes kraj se přelévá v začínajícím pospíchání. Stéká z rohatských Hor. Do Klenice.
Tak a pokud od klávesnice včas neodejdu, budu krajinu v okamžitosti kreslit až do půlnoci. Což by vás unavilo, tak zase příště. Můžem se sejít a znovu se naladit.
A na nadpis zapomeňte. Většinou to tak není.
I tato žluva k té svojí Africe nakonec doletí!
