Nebude na škodu předělit téma o slavících Polska událostí, kterou přinesl dopolední pátek. A vlastně i odpolední.
Přišel sem jistý táta se synem a přinesli v krabičce sýkorku. Mladou, ale už samostatnou. Kdyby nebyla poraněná. Vystlali ji v příbytku trávou a předali ji. Nebylo složité vrátit ji na nohy, dostala bez hlav tři moučné červíky, zobák jsem jí orosil, natlučenou nohu vydezinfikoval a mohla zas utíkat.
Nebylo by na tom až tak nic divného, občas sem lidé poraněnce přinesou, i když se tomu už bráním. Časy se změnily a dnes jsou instituce, které mají zachraňování zaměstnáním. Já mám zaměstnání jiné. Přesto, když přijdou děti, nedávám jim kontakt na útulek, ale trosečníka převezmu. A tak to bylo i dnes ráno.
Kluk asi do druhé třídy, abych ho neurazil – možná i třetí, podává koňadru přes plot a kvapí do školy. Co mne ale potěšilo nad rámec, že ten kluk, když šel odpoledne nazpátek, přišel se optat, jak to s ní dopadlo. A to už se mi na něm líbilo hodně.
Naše zdejší příroda víc než ty jiné potřebuje takových pomocníků, velkého zastání tady opravdu nemá. A tak jsem se rozhodl, že zjistím příjmení toho kluka, do své knížky o slavících napíšu poděkování za tu jeho záchranu a odnesu mu ji v pondělí do třídy. Ať má ten zážitek s odměnou.
Nebyl jsem v jeho letech takový, nosil jsem prak. O to silněji si uvědomuji, jak jsou tyto momenty u dětí důležité. A kdo ví, třeba se jednou v krajině potkáme s dalekohledem.
…
A přidám jeden postřeh, na který byste nejspíš odpověděli: „Však my to víme!“.
Kdo nyní chodíte ven, cítíte vůně.
Tato část máje to s vůněmi doopravdy umí.
V naší zahradě voní akébie, všechno převoní nasládlou, velmi těžkou vůní a pokud nefouká, zahrada se v ní utápí.
Od plotu po vanilce a velmi decentně se připomíná horský plamének romanticky růžových lístků. Mráz mu sice naložil na hřbet, tak rozkvetl alespoň silou, která mu zůstala. To vistárie přišla o všechno a problémy má i motýlí keř.
Stojím před kovárnou v té podvečerní náladě a říkám si, jak ta Příroda je svá! Jak si vede na cestě aktuálním rokem, jak se zase už rve o přežití a jak při tom stíhá být skvostnou! Nenasytím se nikdy té studnice mouder, energií a odhodlanosti.
Laskavého zázemí mojí krajiny.
Dominanta blízkého Valečovska vrch Mužský, kterého se dotknula duha.
A ještě něco přidám.
Hlásíte slavíky, kam všude přiletěli. Ano, ještě se letos vrátili.
Hlásíte vlaštovky, jak vám dělají radost. Chcete, abych přišel chytit alespoň takovou, která má kroužek. Teď to je s časem dost zlé, ale vybyde později.
Stihneme i slavíky, co jsem slíbil, jen to bude také později. Ale stihneme. Jen co předáme naučnou stezku do užívání.
To jsou krásný příběhy záchrany malých ptáčků….
Nádhera. Ten kluk si tohle bude pamatovat na celý život a knížka mu bude toho připomínkou. Pavle, tohle je snad cennější i než všichni Tvoji slavíci – nasměrovat mladou dychtivou duši na cestu k přírodě, vcítění se a touze pomáhat.
Zdravím obě dámy.