Pojďme se loučit

Abych neuvedl v omyl, hned vysvětlím.

Pojďme skoncovat se zimou. Stejně mrazy povolí, únor sílu poslední roky nemívá, odepsal bych ho s dovolením předem. Pojďme uvidět dál!

Připravil jsem skupinku obrázků, s kterými to odcházení bude názornější.

Na prvním jsou zvonci – před pár lety početní, dnes vzácní. Trichomonóza, způsobovaná bičenkou drůbeží je zdecimovala. Z holubů se dokázala uplatnit u pěnkavovitých, hlavně zvonků. Byli všude, nejsou nikde. Není to zajímavé?

Nabízím stehlíky v bodláčí. Takový až trochu kýč z dětských básniček o roztrhané podušce. Jsou krásní a rady si vědí, jak zimu překonat. Tyto spižírny jim nikdo nevybílí. Dobře tedy, sníh ano, ale tak jsem to nemyslel.

Každý jeden z nich, i ten kos, co k nám chodí na ovesné vločky před dílnu, všichni se dívají na kopec. Tam mají jistotu i podnět k představám. Slunce se s rozhodností už zase pozvedá nad Hrádek a paprsky už trochu jinými líže kotlinu. A sníh se loučí v slzách.

Kněžmostka chystá břehy, po čase znovu poslouží. Kolik roků tak nebylo!

Dopíjím kávu za stolem a to slunce vidím taky. Jako oni. I moje vnitřní hodiny oslavují. Je kolosální znát, co přijde. Strakapoudi bubnují a sýkory prozpěvují. Červenka má nejhorší za sebou. A nebo nemá?

Máte-li dům ukrytý v loubí, slouží, jak chytací vrš. Šup, a už byla v dílně! Přišla si pro kroužek, který jí slibuji od podzimu.

Je hubená, hmotnost má bídnou, tak jsem ji před odletem trošičku nasytil.

Ale kdo se vyznáte v pocitech, vzpomeňte toho kosa – a teď se podívejte do tváře jí. Pohoda není.

Loni se někde narodila, je to její první zima. Kdypak odletí? A kam, taky do Finska? A bude mít víc štěstí než ta, co jsme tu o ní psali dřív?

Baví mne plnit hlavu tématem.

Křídla mne vnášejí do krajiny, kde bych toho bez nich mnoho nenachodil. Nevěděl nic. Jakou je a čím nám chce být. Co může dát a kolik smíme, aby jí ruce zůstaly i pro příště. Jak sbírat sílu, o níž ví vnímaví. A čím, když ji nabereme, účet vyrovnat..