Můj čas v krajině
Naučil jsem se jistým potřebnostem. Zapracovat na sobě, abych uměl rozhrnout hluk a uslyšet nevyřknuté. Osvojit rozmlouvání bez potřeby slov. Výpověď obrazem, vůněmi a tóny, spojitostmi i vůlí po životě, oslovováním. Kdy ztišeného mne místa sama vedou krajinou dál a napjatě čekají, co já na to. Jak že nám spolu už zase bude. V Přírodě, fascinující nekonečností. Navádějící jak lízat rány, nefňukat nad vším, nezmařit vteřinu přidělené okamžitosti života. Předkládá zákony funkční, ověřené, co jim lze věřit. Nezavazující, jen nabádající. Chceš si vzít? Můžeš! A zaplať ohledy, k nimž směřuješ. A i když tě nenutím, přiběhneš zas.
V obdobích roku rozpoznávám čas. V síle i nezadržitelnosti. Nesmlouvavosti. V poklidném odměřování. Je potřeba žít. Vrůstat do chvil co před tebou stojí i do těch, o kterých ještě nevíš, že se chystají. Naučit se slavit a umět vyjít s kocovinou, co může z toho vzrůst.
Nejsem snad před Silvestrem nadmíru složitý? Přejdu k názornějšímu, abyste pochopili, co mi to dává.
Kroužkoval jsem mladé výry pod patou skalky v houbařských lesích dětství. Fotil pak za poledne barvoměnky – batolce duhové. Co slétli do písku cesty z vysokých korun stromů. Byl jsem rád, že tu ještě jsou. Ta setkání jsou vždy zvláštní, ta síla přežívání. Setmělo se pak rychle a šíleně. Horký vzduch pospíchal z lesa a podobně k okraji i já.
Ujel jsem pryč pod zmítanými stromy a v prvních záblescích. Od Křižánku letěl modročerný pruh nejocelovějších barev vichřice. Pod ním a nad ním se obloha leskla. V poryvech se už stromy pouštěly své hlíny, kusy ledu se štípaly v úvozu, kde jsem zastavil.
A potom chyběla na obzoru Semtínská lípa. Tak přeci si s ní čas poradil. Kolikrát jsem pod ní jen stál, co verši o ní četl. A teď není. A přeci se říkalo, že časem pařez obrazil. A už stromek stál. Pokračovatel ze stejných žil!
A pak to shořelo nejspíš samovznícením. Ale proslýchá se, že ani tak konec ještě není. Budu tam muset zajít.
Psal jsem to posledně do Sobotky. Jak lze můj slavičí kraj přehlédnout z ochozu Humprechtu. Mám rád ty dálkové pohledy, kdy pro ně oči musí výš. Na kopec, na skály, nahoru. Posílit nadhled k souznění s domovinou. Blíž ptačím křídlům a taky paprskům, vnímat ten řád. I z toho ochozu. Těšit se, že do každé z těch drobných teček panoramatické mapy se mohu přijít podívat. Jestli zas potěší, jestli jsou svými, jestli alespoň jsou.
Nepotřebuji z krajiny víc, než dostávám. Až by se člověk chvilkami rozslzel nad jejím objetím. Moc už v ní nezbývá, ale když se přitiskneme, o srdci vím.
Vezměte tohle…
Každým rokem tam musím. Bylinné lázně! Musí se trefit čas, není to stejně. Tichý les, jen zurčení pramínků a zvonkové moře kolem. S vůní, co nevymyslíte!
Najdu si vždycky místo, abych se v mokřadu nebořil, u paty stromu. Opřu se a netřeba víc. Oči se opilé samy už přivřou a kout si vás odvádí. Odnáší příběh dovyprávět. A večer přiletí drozdi v tom konci března, kdy spěchají domů. Prvně si zazpívat. A vy, pokud jste zkušeným, víte, že neodejdete. A pokud jste prvně, cítíte přilepení. Ta zem plná cibulek vám objala boty. Zkouší to i na vás. Chce s vámi být.
