Jak ten čas běží, pořád chodím chytat.
Většina kroužkovatelů taky teď chytá a kroužkuje, nejsem výjimkou. Já ale chytám pořád to samé. A neobnosilo se mi to. Jednak hromadím materiál, taky poznatky, a zažívám chvíle v krajině. Ano, každý rok tam čas běží podobně, ale je to taková nádhera, že mne to drží i láká.
Z domova dokonale připraven (studoval jsem v noci podklady k pelichání, po kolikáté už?), mířím na první místo, které jsem určil pro návštěvu. Husí Lhota, lesíček v polích.
Loni jsem tu nebyl. Myslivecká smrčina v jedné z jeho částí dostala trefu kůrovcem, opatrně vysílám signál z krabičky – slavík tu je!
Pak ho fotím a kroužkuji, prohlížím a měřím. A vážím nakonec. Letí do svého území, schovat se pro zbytek pelichání. Přijíždí lovec na zeleném fichtlu – dvacítce, bavíme se o hospodaření v krajině. Odjíždím – směr Plazy.
Dívám se na Boleslav od východu, haly postoupily až k lesíku, kdypak zařve?
Ten obraz je ošklivý, docela bych se poptal, komu se tohle líbí? Vím, co by odpověděli. Dopadneme tady špatně, ale myslím, že to lidem povětšinou vadit nebude.
Zasahuje sem periferie, cestou se blíží figura mladého netahavce, když mne vidí, otáčí na křižovatce k městu. Po chvíli vidím pelech pod lípou, odkud vstal. Řeklo by se dnešní mluvou: „Bylo to tam o kartonech“. Jeden měl pod hlavou ve zválené trávě, jiné balily dvakrát laciné víno. Zda na něj vysomroval, ukradl ho, nebo si snad vydělal, nevím.
Mně zatím přibyli slavíci, i opatrný s kroužkem z roku „14“ a teď se sebe ptám: “ Mám zkusit z legrace ty dva šípky tady u té lípy? Ne, to je blbost, vždyť to nenabízí kale nic, jedu dál“. Ale jak mám tu dobrou náladu a koukám z okýnka při rychlosti dvacet, přeci zastavím, už abych viděl ten nádherný strom a poplácal si jej. A přece mne napadlo „zahrát“, nevím o slavících přece všechno! A zpod šípku přišla odpověď. No a za chvíli fotím slavíka, vykrmeného téměř před odletem, čekajícího, až letky růst ukončí. Za pár dnů.
To je věc k neuvěření, další cenná zkušenost pro badatele! Tohle, že jim stačí. O tom nikdy nikdo nemluvil, nepsal. Musel sem přiletět pelichat a zůstat. Hrabu pod keři, abych zjistil úživnost místa, překvapivě dobrá i v tom žáru léta. Z čela mi kape pot, balím věci, ještě se k místu na křížení starých polních cest se zrající lípou otáčím, mluvím nahlas, jak vstřebávám objev a volám po odložení namyšlenosti. Kolik toho ještě nevím.
Hned o kus dál na známé lokalitě rostou na loučce kytky, převládá jehlice.
Už vidím modrásky, jak se třepotají nad květy. A pozor – píšu otakárka ovocného, letos prvního! Inu, blížím se do jejich oblasti. Odlétá ale nad stromy a foťák v ruce je marný.
Slavík tu je, ale nepůjde o dospělého ptáka „v procesu“. Tak jsem si musel vypomoct jinak a už kroužkuji mladou samičku, v peří dospělých (časně tedy narozenou), možná, že ne zdejší. Takoví slavíci se už toulají. A nacházím staré hnízdo v kopřivách, podivně vyvrácené. To nevypadá, že by se jim sezóna povedla. Tipnul bych kunu.
Jedu na Čížovky. Rybníček v zatáčce plný kytek a ptactva na hladině, vody podklalené, jak se všichni potápí za potravou. Slavíka lokalizuji v zadním cípu a chystám akci. Moruše letos neplodila, z občerstvení nebude nic.
Slavíka nesu k autu, pak chytám jednoho mladého za silnicí. Za Holými Vrchy obloha ztmavla a já vím, že sotva tak stihnu lokalitu Nad březenským hřbitovem. Tam se mi to ovšem nepovedlo, vyšel jsem chytáním na prázdno, slavík bude asi zkušený, anebo bez pohybu kvůli peří. Na změnu stylu nemám čas, čeká přejet kotlinu šikmo napříč k domovu.
Za půl hodiny jsem doma.
Jdu se dát dohromady a sednout k zařazování sběru.
Déšť nakonec nepřišel, teď už by mohl.
