Ještě mám kam jít

V půlce prázdnin mám ještě místa, kam jít zachytat. Nenavštívená.

Některých se tak trochu bojím, nechce se mi tam, protože tuším, že pohořím. Obývají je zkušení slavíci, co chytat nejdou. Hned mne poznají. Náčiní je v ruce zbytečné, lepší neutrácet čas. Mám letos pár pěkných proher, poslední teď v lomu u Bakova. Neskutečně mne ten slavík vyškolil, ještě že přišla bouřka a mohl jsem domů. S nulou. Nemám ale nad sebou žádného vedoucího, takže si to prominu. Zas jsem tam ale vyfotil pro publikaci, kterou chystám, ukázkové slavičí pelichaniště. Neskutečný kout!

No ale bouřka se vyřádila kousek vedle, tak jsem se ještě stavil u viaduktu, erdesítce na doslech. Tam v některých letech býval slavík a výsledek jsem tam pořídil teď fantastický. Dokázal jsem, že samice zpívají. Už jsem měl podezření předtím, teď jsem to doložil číslem kroužku a zážitkem. To se to utrácí čas, když výsledky jdou! Mám další z objevů…

Chyceným slavíkem byla samice, označená jinde v roce 2010. Slušný věk, pěkné přesídlení a hlavně ten důkaz o zpěvu. Zpěv to je samozřejmě jiný, než známe od samců a vynucený okolnostmi. Je ovšem hlučný, úsečný, redukovaný.

Tehdy jsem ji kroužkoval na začátku pelichání, teď kontroloval v konci procesu. I možnost nafotit pelichání opakovaně je cenná.

Koukal jsem do mapy hnízdišť, ještě mám kam jít. I když už slavíci z některých odlétají. Pobyt doma se jim završil. Poslední roky jsem už jen specialistou, čtyři měsíce a dost! Pak už chytat nechodím, jak bývalo dřív. Spoustu pestrého peří, jiných velikostí kroužků, jiných chytacích technik.

Poslední roky už od půlky září čekám na duben. Prohlížím fotky, držím samostudium, zachraňuji živnost, žiju ze vzpomínek. Když mám chuť, tak si před zimou vyrazím na některé z míst najít staré hnízdo, udělat rozbor a pokochat se barvami. A zas mne tam tahají za rukáv scénky z dob, kdy to žilo. Z překrátkého slavičího roku severovýchodu Mladoboleslavska.

Pak mám čas chodit na besedy, kam pozvou, letos na Českodubsko. Odpočívat od chytání za pomocí motyčky – ostatně teď jsem ji prvně přerazil. A zrovna v pískovně, kde zem je tvrdá jak šutr! I proto jsem pohořel. Asi.

Ale podvečerní zastávka u dálnice dala nejen onoho s kroužkem, i tři další o kus dál! Ve fofru a poslední křídlo už focené bleskem, což pro výpověď o výměně peří stačí.

Jel jsem pak do promáchaného Kněžmostu, jel jsem těch výletních 55 v hodině a bylo mi krásně. Díval jsem se po mojí krajině a mumlal pod vousy, že to je vztah pro zbytek života. Červení luňáci nad lesíkem, lužní motáci nad pšenicí, přes lesík do rákosí šel zkusit přepadovku na vlaštovky lesní ostříž. Šedí ťuhýci na drátech, poštolka o kus dál na jabloni. Na té obří vykotlané, kterou jsem nenechal pokácet, když jsem byl tady politikem. Komunálním. Brrr – radši nevzpomínat.

Tak dám jen fotky té pískovny a dvě starého slavíka. A vy se vážení přichystejte na srpen.

Děkuji za věty podpory, které se tu a tam mezi reklamou zjeví.