Zdrávi došli!

Šestnáctá vycházka do přírody za ptačím zpěvem je minulostí.

V předpovědi slíbili slunce, tak muselo. Vyhouplo se nad kamenné město příhrazské a vědělo, že toho dne musí i z druhé strany, nahřát kameny zpředu. To už ovšem v živoucí rýze Nedbalky nikdo z pozorovatelů ptačího zpěvu nebyl. Až na mne. Přišel jsem si to se slavíky vyřídit. Vypekli mne ráno. Chytit se nedal jediný, i když zpívali. Odpoledne už jsem je chytit dokázal. A přichytil jsem tuhle pěničku. Říkali jsme si o ní, tak tady je. Sylvia communis.

Pojďme však znovu na start a hlavně pro vás, přátelé. Pro vás, kteří jste přišli, přijeli. Vy, kteří mi dokazujete, že má pořád smysl dělat si nepřátele z těch, jež krajinu mrzačí.

Lidé, přírodě blízcí – to jste vy, tak vás vidím. Děkuji za doprovod a Tomovi za spolehlivost při odchytech.

Šli jsme z města ornitologa Alfréda Hořice, jehož obě výročí „na pětku“, uběhlá loni, jsem připomněl.

Ptáci pěli a my slyšeli.

Už za městem bychom mohli mít plán splněný, ale šlo se dál, do cíle. Tím byla krajinná rýha, vykousaná Nedbalkou. Ale ne tou, co jsme viděli po ránu, kdy už zas byla bez vody.

A všude mráz.

Údolí znám dlouho. Ale málo, jak se ukázalo. Nejsem ornitologem dobrým, deformuje mne specializace. Oč v jednom vynikám, jinde mi schází. Vůbec jsem nevěděl, že je to ráj koroptví, třeba. Tři páry, to jinde nevidět! Co jsem věděl, že dravci, táhnoucí k horám, o zdejší termice ví a nechávají se před další cestou „nakopnout“. Ale že nám nad hlavu přiletí samec luňáka červeného tak nablízko, zíral jsem s vámi. Orel mořský nepřekvapí. Kde rybníky, tam on je. A Žabakor nedaleko. Kukačka, po cestě ještě uštvaná, taky potěšila. Kdo z vás ji viděl takhle v přeletu i posezu? Sojka v síti – zážitek, byť bolestivý.

Mrazová kotlina zařídila, že dole sotva dokvétaly podběly a orseje. Kde to člověk tak pozdě má? Ale na stráni už jsem sebral májovky. Že nevzpomínáte? To bylo odpoledne, kdy jsem se vrátil slavíky pochytat. Musel jsem, abych pochopil, co se děje. Pro vás vycházka, pro mne výzkum. Musím vědět, proč zkraje máje úspěšní v chytání nejsme, co dělají. Co děláme špatně, o co jde.

Jestli máte chvilku, můžu to napsat.

Čtyři dny jsem to tušil, že pohoříme. Od doby, co jsem s panem starostou dotčeného města zkoušel chytit toho za veselským hřbitovem. Tam jsem si ještě myslel, že je jen zkušeným, že si se mnou poradil. Sleduji to řadu let a letos se to ukázalo zas, jen trošku dřív.

Šel jsem sklopkami na toho druhého v trní, protože se ozýval. A před keř (ne už dovnitř) jsem natáhl síť s přehrávkou. Pozdě! Kdybych byl rychlejším o minutu, měl jsem ho i se samicí. Podletěli mi kolem nohy, jak ji provázel a pro ni tiše zpíval. Řekl jsem si: „Tebe chytím“. A chytil jsem. Za chvilku tam byl. A ve sklopce pak ten úplně zadní, toho, kdybychom zkusili prve, asi by byl náš.

Je to zřejmě tak, že oni teď mají starost jinou, hledí si samic a „sokové“ je moc neberou. Proto laxnost.

Že samičky se nechytí sklopkou, je víc náhoda. Chytit by se měly.

Jinak se chytil pěkně zlatý strnad, a k rehkovi z rána se přichytil druhý. Ten první byl mladým samečkem, druhý mladou samičkou. Oba tažní, jen místem proletují.

A pak jsem stál a nechal běžet vzpomínky. Na čas, kdy jsem přišel prvně i na chvilky nedávné, s vámi. Slunce se v oblouku otočilo a posvítilo skalním stěnám do tváře, ptáci se znovu chopili zpěvníků, když jsem odjížděl. Zase mi bylo dobře.

Vycházka vyšla, místo jsme vybrali šťastně, bude hezké ohlížení.

Teď zatím fotku od Boba, kde zabral mladého badatele, který udivil nejen mne.

Nic podobného jsem za patnáct let VPZ nezažil. Jen mi možná neodpustí, že rehka po ránu jsme v chvatu tuším označili samičkou.

Nesl si „chytrou knihu“, ne proto, aby šel se zátěží, ale aby s ní zručně dle rejstříku nakládal. Když jsem pak na parkovišti v městě podepisoval na obrubníku knížku, upozornil mne na „zajímavého pavouka“, který pod ní mířil.

Nebyl ten kluk sám, nebyli tam dokonce jen ti jeho sourozenci, děti tam byly i jiné a každé jsem viděl rád. Může to obohatit, jsou nadějí. Pro rodiče a doufám i pro tuhle krajinu. Jejich.

Děkuji vám všem, že mi dodáváte energii, abychom pokračovali, když už jsme začali.

Není to pokaždé snadné, ale to, co po akci zůstává je k nezaplacení.

Nevím, jaký kout vyberu příště, napište klidně sem, nebo na mail, jaké prostředí byste chtěli jít. Napadá mne, že jsme nikdy nechytali v rákosí. To by ovšem žádalo větší přípravu a více kroužků s sebou. Rákosina je biotopem s největší hustotou ptactva! A v čase, kdy duben přechází v máj, už tam skoro všichni jsou. Tam byste neslyšeli jen cvrčilku zelenou, ale i obě další, co v Dolcích nebyly.

Jak budu mít i jiné fotky, přidám.