Událo se to dávno a teď, když jsem provázel setkáním v Dolním Bousově při Jarních tónech pro město a jeho slavíky na to nebyl čas. Nabízím věty o tom, jak jsem se s mistrem kytary seznámil.
V roce 2006 v kostelní věži chrámu v Klášteře nad Jizerou se u mohutného zvonu, ulitého v II. půlce 16. století boleslavským mistrem Petrem utrhlo srdce. Vznikla tam skupina nadšenců a ti mne k opravě oslovili. Přijel jsem se podívat, vyslechl jejich plán a souhlasil, že srdce opravíme. Bylo rozpraskané (vlásečnicové trhliny se ukázaly až v ohni po zahřátí při pozvolném žíhání železa. Opravy nebyly snadné, v místě opotřebení otlučením bylo nutno srdce překovat. Objevila se na něm i značka s vročením, vše jsme vykartáčovali a napustili voskem. Mezitím starý řemenář v Mladé Boleslavi vyrobil a ušil poutko a mohlo se montovat. Srdce ve zvonu muselo být už několikáté v řadě, aktuální bylo zhotoveno na začátku 20. století.
No a v místě byla přichystaná sláva na večer, kdy zkušený zvoník několika pražských zvonů Vladimír Molík nad nádherným soutokem podještědské Zábrdky s Jizerou rozkymácel zvon. Ty tóny z věže odkrytých žaluzií byly parádní. A v lodi kostela šel Koncert pro zdravé srdce, kdy léčiteli byla naše dílna i tóny pozvaného hosta. Prvně jsem mluvil k lidem v kostele, prvně jsem na živo slyšel Štěpána Raka. A pak už bylo vše dané. On se za akcí ohlédl moc pěkně i ve svátečním čase končícího roku v rozhlase a jara následujícího byl hostem Noci slavíků tady poblíž Koprníku. Byl totiž Rok slavíka, ale o prvním máji v mrazivém večeru ptáci nezpívali. Snad jeden krátký výkřik za třpytivou hladinou Střípku a to bylo vše.
Bylo mi líto, že mistr zdejší slavíky neuslyší, řešení to však nemělo. Byla kosa. Mluvil na obloze o rozsvícených souhvězdích a já si uvědomoval, že za slavičím zpěvem nepřijel jen skvělý muzikant.
Šli jsme pak domů, tedy k nám, na kafe a čaj. Sedli ke stolu, zahřívali promrzlé ruce a vedli řeč. Krátkou, protože za okny se rozezněl strhující slavičí koncert! Otevřel jsem okno dokořán a z mlýnské zahrady z ohromné střemchy, blikající do šera tisíci bílých svící, vylétal do okolí zpěv starého slavíka, co se stihnul vrátit. Pěl vytrvale, i když jsme už seděli nad kouřícími šálky a okno kvůli chladu měli zavřené. Zavládla radost a právě tady jsem si uvědomil, že mě má ta krajina ráda. Že mne podržela a já budu dlužit.
Uvědomil jsem si to i chvíli po koncertu teď ve čtvrtek, kdy host zmínil obdivně náš Slavičí háj, kam jsme ho předtím vzali. Kdy fotil a fotil.
Z dluhu, který u krajiny mám, myslím si, že jsem setkáním zas kousek umazal. S pomocí přátel. A už taky vím, proč nejrychlejší slavík roku 2016 to s předstihem dvou hodin tak spolehlivě stihnul. Přátelství má sílu!
