Ne, nebude to o včerejším slavnostním večeru u příležitosti udílení cen DENÍKu, kdy byl udělován Řád srdce v pražském Divadle U Hasičů.
I když, i o tom bych mohl pár vět napsat, jedno takové jsem si totiž odvezl. S odůvodněním, že tady nemůže být poražených, jej dostali všichni finalisté. Je průhledné ze skla, těžké, v krabičce pěkné. Děkuji, ctěná poroto.
Nejvíc za to může ornitologie, ta ke mně přitáhla lidi, co si mě váží. A dokáží to třeba tím, že mne nanominují. A věci – dějte se! Pak už si to v anketě žije vlastním životem, protože já jsem si ani hlas neposlal a už vůbec jsem nechtěl obesílat okolí a lámat lidi k posílání lístků. Stačilo mi, že se o slavících už zase píše, mluví o jejich krajině, samozřejmě, že i o jejich moderátorovi. Tomu člověk neunikne a jistě ani nechci, je to velmi příjemné. A pak už vám z redakce jen sdělují, abyste se nedivil, že vaše jméno bude frekventováno v médiích. A bylo potom i dál. Vše vyvrcholilo právě pozvánkou do Prahy na slavnostní večer udílení. Bylo mi tam dobře, slyšet přede všemi, za co to je. A v jaké se člověk ocitne společnosti. Odměněn je mladý muž odkudsi ze středních Čech, co podvakrát komusi zachránil život. Když se ho moderátor zeptá, jakou má představu o budoucí profesi – odpoví, že by se chtěl stát lékařem. Jinde dáma, nevidomá – za tolik aktivit pro jiné, přebírá po hmatu ocenění. Vedle pak mladoboleslavský výtvarník a přítel Zdeněk Gola v doprovodu manželky. I já mám pochopitelně doprovod. V obleku si připadám zvláštně, ale volnější oblečení mohou mít jen účinkující. I když Jaroslav Svěcený zrovna ten případ není. Potkali jsme se později ve dveřích, ocenil jsem jeho vystoupení a on poděkoval.
Zvláštní momenty mi život přivádí a já mu za to děkuji. A všem, kdo byli při cestě.
Ze zahrady před pár dny odletěla červenka, byla tu celou zimu a věděl jsem, že už má čas. Odlety se nepoznají po jistotě, může objekt na poslední chvíli něco sežrat či jinak může zahynout, ale ne, tady to tak nebývá. Znám to od slavíků. No a jen odletěla, z vistárie před jalovcem se ozval tichý, ale nádherný zpěv. Dívám se na datum, ani bych nemusel – konopka se vrátila! Kdybych tak věděl, kam se s podzimem zatoulá. Nemusí to být daleko, třeba jen kočuje republikou a hlídá kalendář lépe, než já. Tak teď se to už pohne.
Přes Hrádek táhnou skřivani, pospíchají. Ukázal se jim Bezděz, tak přidali. Proletěli v momentě. Dobrý čas je pro křídla, tak neotálejí.
Zažil jsem to v pramenné části Malé Mohelky na jihu Českodubska. O tom už je ale psáno, tak bych tu nerad „tapetoval“. Mám to ale v hlavě taky na celý život, co tam se dělo!“ Tam je jim krajina pořád dobrou, políčka malá, úbočí cest, mozaika biotopů. Tady u nás se ani nezastaví, nedivím se jim. Kdo by hazardoval se životem.
Hezké dny, pokud možno.
