Díky za tu možnost

Běží webové zpravodajství o odchytech pro kroužkování na Červenohorském sedle, je to tedy spíš pro odborníky, zde:

Už jsem toho se svým objektem specializace zažil dost. Hory třeba několikrát jinak, ale tahle příležitost, to je prostě třída! Anebo si toho, jak vědomostně těžknu, dovedu brát z nabídky víc.

Je to ale zážitek, navíc u mě rozkošatěný citem pro jedinečnost okamžiku.

Třeba jsem tam seděl ve čtyři ráno u uměle rozezpívané linie sítí a věřil, že před rozedněním zapadající ptáky uvidím. Nepovedlo se, ale jiné noci po půlnoci jsem v kuželu záře dokázal zastaveného slavíka poznat. Jen jsem nevěděl, bude-li tmavý či obecný. Byl tmavý, za chvilku vedle mne v síti.

I slavičí let má svá specifika a tipnout se dá. Přestože ve volném prostoru je takhle člověk nemá možnost vidět.

Tmaví v odchytech převládají oproti obecným, je to proto (abych přispěl k úvahám), že druhých prostě severovýchodně od našich hranic už moc nehnízdí. Kde by se brali? Proto – ač se to může zdát divné – v horských odchytech jsou obecní mnohem vzácnější.

Člověk by seděl v těch sjezdovkových koridorech snad pořád. Neskutečně tam může zbohatnout, ptáci nic neskrývají. Při mírném protivětru nalehnou v údolí potoka Bělé na křídla a efektem podzimních papírových draků se nesou výš kopcem.

Co konkrétních strategií a chytrosti! Jak dosáhnou hrany sedla, padají dolů. Volavky, luňáci, lelkové, pěvušky, sýkory, králíčci i netopýři. Lišajové a babočky, vodomilové i tesaříci. Zábavné pokoukání.

Kdo chce a nechce spát, může nad tím filosofovat. Anebo jen tak trhat pozdní borůvky a hřát se na sluníčku. Bavit se krotkým zajícem „půláčkem“, jak je mlsný a nezkušený.

Když tam služba stanice vybere za zátah přes deset tmavých slavíků, to nemá srovnání nikde! Jen člověk takový den návštěvou zrovna netrefí, ale i tak, díky za tu možnost. Kde bych se jim (slavíkům) – rozpumpovaným mohl takhle zblízka dívat do očí? A zkoumat, vezmou-li si po ránu borůvky, nebo ne. Když už zastavili a borůvky na keříčkách ještě drží. A pak taky pozoruju lidi, myslím kolegy na základně. Jak kdo co dělá, jak jsou kteří mistrovští. A někteří opravdu jsou. Neznám, na rozdíl od nich, druhy raritní, které tajně očekávají a někdy i dočkají, zvláště nějaké ty „sibiřany“, jak slangově vtipkují. Ale ono to jde pochopit. Už velká sada vzácností zde byla zachycena a naše ornitologie má konečně místo, jako jsou ta skandinávská, pobaltská či dole v Alpách. Není to samozřejmě novum, už v minulém století běžela trochu pionýrsky (nebyla taková technika) akce Balt. S prvními překvapeními a úžasnostmi.

Napíšu, co by mi někteří přátelé ihned podepsali: mít tak času, byl bych tam pořád, od začátku letního tahu do příchodu lyžařů. Orvaný, pokroucený, ježatý a zelený – jak ty horské smrčky! Lámané náloží závějí. Mnohé jsou ze speciálních výsadeb nastříbřelé, což zjevem splňuji též. Než bych se tam pomátl, byl bych chvíli šťastný. A za pár pobytů si troufám říct – i dovzdělaný. Pochopil bych migraci.

Tam vážně příležitost plní v bloku list za listem. A kdo si nezapomene kliknout cestou domů v hlavě na „uložit“, odvezl dost.

Jak vnímat výsledky sledování, zejména pak odchyty v čase přítomných ptáků?

Statistika je nepochybně dobrou věcí, je však při porovnáváních třeba mít na mysli řadu odchyt i sledování ovlivňujícíh faktorů. Už třeba sítě! Jednou jsou nápadnější jindy ne, jednou jsou podmínky natolik „příhodné“, že se chytají i jinak obezřetné druhy, mnohdy zase zařízení fungovat téměř nesvede. Doprovodné techniky jsou též s výsledkem nahodilým. O pozorováních platí podobné.

Je ovšem nezpochybnitelné třeba u křepelek, že jsou-li dva poslední roky bídné, výsledek to je a cosi sděluje.

Konečně se v noci objevili lejsci černohlaví v počtu jaké byly zaznamenány v Krkonoších. Zdá se tedy, že i tímto sedlem spontánně táhnout dovedou. Otázkou bude zřejmě variabilita načasování migrace jednotlivých populací.

Značnou váhu mají kontrolní odchyty v místě, byť jsou většinou mezidenní. Dokonale se jeví u lelků, kteří jsou schopni pro potravní nabídku tah přerušit. Podpůrně k rozhodování zřejmě přispívá i pravidelný hlasový podkres. Na otázku příslušnosti lelků (někteří místní či z okolí?) dávají odpověď i pokusné odchyty v nížině, lelkové opravdu táhnou.

Jako slabinu vnímám nemožnost pokračovat v odchytech i po noční náročné směně (krom podchycení ranního rozletu), i prázdné sítě hlásí důležitý výsledek! A ony prázdné být ani nemusí. Navíc by mohly přinést kontrolní odchyty ptáků „z noci“ během průběhu následujícího dne, což by mělo přínos velký. Už proto, že u „rychlých“ zpětných hlášení ze zahraničí jsou často počítány – ne dny, ale hodiny. Ano, i z místa (ČHS) existují pěkné doklady o pokračování rákosníka v cestě až o následujícím stmívání, ale dopolední dochytání v okolí by cenný sběr dat jistě rozmnožilo.

A zakončím otázkou jinou: Je opravdu pojmenovatelné, že někdy migranti při otočení větru na severní táhnou „nazpět“? Tedy, že se vrací kus cesty, klidně i za překážku? O co jim pak především na cestách jde, když důkazy existují? A chovají se tak třeba i motýli?