Nemohl bez ní být. Pořád se vracel.
Na kraji cesty kvetla štětka lesní a babočce se nechtělo loučit.
Stojím před tou léčivou kytkou a zájmu o ní se nemohu vynadívat (vzadu vpravo dole ještě užívá nějaký krovečníček). A jen co nalíčím na slavíky, vrátím se sem s foťákem. A dám ji na blog, protože se mi hodí. Na konec července v třiatřicátém roku výzkumu. V půvabné barvě lila.
V termice krouží luňáci, nad zemí tmavnou ostružiny a obří pýchavky, ty letos asi nebudou.
Tak, jestli je dneska osmadvacátého, to už někteří slavíci chybí! Odlétá se od léta pomalu pryč. Slavičí rok se naklání. Prázdniny utečou a bude konec definitivně. Pak zaklapnu futrál s kroužky a zhodnotím ten rok. Je to už hodně sezón, co to takhle dělám, prostě na jiného čas nemám, tak už nechytám. Jenom se v závěru s nimi zajedu rozloučit do hor a všechno ukončím.
A jak se mi letos vedlo? Jsou ty sezóny čím dál krásnější!
Není k tomu potřeba víc psát, podívejte se ještě jednou na tu pěknou kytku a mějte hezký čas.
Ať se vám dovolenkové radosti navrství pod kůži a jako slavíci nastřádaného tuku, využijte jich, až bude hůř.
