Vykřičník už za to napsat nemůžu, byl by třetí za krátký čas a to si může dovolit jedině bulvár. A nebo ho dám.
Jel jsem se podívat, jestli tmavý slavík už odletěl a odpověď nemám. Protože když se nechytne, neznamená to, že tam nemůže být. U ptáků jako jsou slavíci, jsem v tomto ohledu už velmi opatrný.
Přichytil jsem tam ještě dva obecné – mladého a adultního a pak, když bylo po poledni, tak se to stalo. Musel jsem se pochválit za chytací přehled a skvěle volená odchytová místa. Na každé lokalitě to je jiné.
Právě jsem stál pod břízami s nádhernou trávou u jejich pat. Ten obecní lesík se stává čím dál krásnějším. Když jsem byl politikem, za nás se právě doplňoval a teď krásní. Žluvy tam v korunách osik a bříz volaly a zřejmě už dolaďovaly odlet. Seděl jsem v tom pažitu dávného smetiště a vzpomínal na všechny zážitky z tohohle místa. Užívám si výzkum v krajině domova opravdu dost.
Soustava rybníků co končí Pátkem je pořád krásná a živá. I teď to tam jelo. Přestože bylo po poledni červencového času, hýbalo se to.
Budníčci už pohvizdují, to s nimi šije tahový neklid, přesně v tomhle čase začínají. To kdybych náhodou nevěděl, že ve vzduchu už to sviští. Především v noci a nad ránem.
A teď slyším hlasité cvrčení, které se blíží zprava proužkem hráze, jako by dlasci křičeli na rodiče. Jenže hlasitěji.
Věděl jsem, v jaké chvilce mám tu čest pod břízami být a jen si ve vteřině přál, aby to vyšlo. – A hotovo! Tomu se říká být včas na správném místě. Čekají mne krásné momenty, kolik mi jich štědré místo už připravilo!
Teď mám mladou kukačku.
Provázeli ji malí rákosníci, buď obecní nebo zpěvní, nemohu sloužit, nechytil jsem je.
Pojďte, znovu si ten jejich příběh připomeneme, když máme obrazový doprovod.
Krásně už lítala a každou změnu místa ohlásila, aby se snad pěstouni někde nezašili. Ještě je chvíli bude potřebovat, ještě s nimi nekončí. Žežulička.
Takovou má z toho člověk náladu, že se umí včlenit do přírody a brát si z ní obrázků, co jenom unese.
Tak tuhle nádheru před časem zplodili ptáci, co už tu dávno nejsou. Nepřestává mne to fascinovat. Kašlou na děti, ale málo pro ně neudělali, to ne. Vybrali dohled svědomitý. Zmařili jim potomstvo vlastní a uvázali na krk tuhle radost.
Fotka nedokáže zachytit ten její kabátek, barvu vnitřku zobáku, pro kterou právě že pěstouni zblbnou.
Nenabídne ani ten pěkný odlet a nové zavolání. Ale stačí mi to tak.
Pro připomínku, třeba na zimu.
