Mnohdy až bizarní!
Jedno hnízdiště má v určitou dobu koberec z dymnivek a kousek dál rozkvétají narcisy. Ty prostokvěté – bílé. A kvetou tam střemchy. A přežívá několik obřích topolů černých, už ale v torzech.
Jiné je potaženo barvínkem. Je to nevypověditelné, když rozkvete pod břízami. Tvar těch květů se hodně využívá v kovářských motivech. Barvínek tam má stín a je ho široko daleko modro.
Jinde na hnízdišti kvete galská růže, je to starý lom na písek, s dráhou pro motocykly-domoviny.
Pak mám místo, kde – to až ale za letního pelichání – oranžově září úbory mochyně. Židovská třešeň se jí říká. A kvete tam plamének plotní, pod ním je vždycky úplně tma, když tam líčím.
Zmíním naprostou klasiku – kopřivové plantáže. Je zajímavé, jak některé pálí až šíleně. Mladé listy se ale dají klidně konzumovat.
Jinde hnízdí slavíci v maliní, to je na břehu jezera. Kolem vyšlapaných rybářských míst.
Kolem Jizery preferují partie s křídlatkou japonskou, krásně se jim na zemi sbírá potrava.
Specifické jsou nájezdy na R10, tam to je exotika i s pnoucími růžemi a vůní hlohyně. A se všemi tóny šeříků.
Na hrázi Nového rybníku hnízdí v svízeli s příměsí kopřiv a třtiny křovištní. Hnízda obsahují i listy rákosu.
Našel jsem jindy hnízdo přímo i v řídkém rákosí vedle starého náhonu. To se těžko hledalo. Nepočítal jsem s tím prostorem.
V evidenci mám i hnízdění v pletivu a taky mezi zarůstající hromádkou plechovek.
Na starém koupališti byla hromada hlíny, jakýsi model pahorku, jemuž vévodil zámek Humprecht z betonu s namalovaným ochozem (velikost loveckého zámečku byla asi po kolena). V sousedství rostly javorové semenáčky a kolem tekla Klenice. Slavíci si postavili hnízdo „v podzámčí“ v řídkých kopřivách.
V jednom parku slavíci vystavěli hnízdo v břečťanu. Bylo však hodně nápadné a pokus mladého páru zkrachoval.
U mlýna hnízdili v pařezu, obrůstajícím proutky. Takové případy bývají časté a úspěšné.
Nad Žantovem hnízdí mezi skalami – neskutečná lokalita! Celá stráň nad tím se vždy na chvilku rozsvítí akáty. To si nikdy nenechám ujít. Bolí z té tíhy hlava, ale zas na to budu čekat celý rok. A včely spolu se mnou.
Na Horách jsem našel hnízdo v „zaječině“ – janovci metlatém. Kolem voněly květy třešní. V létě tam nad mateřídouškou poletují svatojánci a z boru vrčí lelkové.
Hnízdit jsem slavíky zažil také vedle ochozu zvěře a nikdy se nestalo, že by srny šláply do hnízda. Je to neuvěřitelné, mají-li všichni klid, jak se do těch posledních kousků divočiny narovnají.
Taky znám místo, které voní po hluchavkách, i tam se slavíkům líbí. Kdysi jsme ty kvítky opatrně vytáhli a olizovali šťávu. Tak si to občas připomenu, jestli to ještě platí. Platí a mám hezkou chvíli.
Znám hnízdiště, kde zrají moruše, tam se taky těším. Vlezu si do koruny, než se slavíci kolem nachytají a koštuju tu jedinečnost. Někdo řekne třeba: „Kecáš, žrals´ to někdy doopravdy!? Vždyť to má chuťový ocásek.“ Právě. I trnky mám rád z letních slavičích křoví, ale musí se s nimi pomalu, jednu – nejvýš dvě. – Dobře, ale to je právě to krásné scházení se s krajinou. No, a samozřejmě bezinky, když dozrají. Tam by taky někomu mohla chuť vadit. Ale já jsem se naučil z té přírody si trošku zobnout. Banány holt tady sotva kdy potkám! Ale pár drobných meruněk ze zapomenutého sadu – co na tom, že trošičku strupovitých. Mirabelky – špendlíky, když ve dvou barevných variantách dozrají se slavičím rokem na Studénce a hrušky pak z konce kopce opačného.
No a taky mám místo, slavičí pelichaniště v polích, na starých mezích. Tam se normálně nedostanu, bývá tam řepka a dojít nelze. Až po sklizni a je to akorát, s časem na zapsání. Stojí tam v čele flotily rozlámaných černých bezů prastará špinka. Strom v nádheře, jakou jen hrušně dovedou. Habitus stupňovitý, elegantně odsazovaný, v protivětří zhojeně odrbaný. – Však nahybnutý ovocem! A tak si tam taky jednu dovolím, abych „neurazil“ a procvičil sobě hubu do všech stran.
Mám místo, kde už od června rostou křemenáče. Jednou jsem tam vlez´ a začal mluvit nahlas. To pak člověk přemýšlí, z čeho se ještě může vysvléknout. Pytláci tam asi přišli za tmy a doslova si v nich „vyšlapali flek“. Anebo to byli takoví, co houby neberou.
A taky nesmím zapomenout na květy šípkových růží. Tam se teprv výzkum žije! Lemy cest jsou vůní těch růží obtěžkány a pokud vzduch toho dne stojí, koncentrace parfému je k večeru omračující.
Přijde-li člověk do míst ještě před slavíky, tedy v předjaří, kvetou mnohde orseje, blatouchy i devětsily. A jinde podběly. A létají první motýli.
Je úchvatný čas, kdy svítí odevšad jívy. Na jedné jsme pozorovali žluťáska řešetlákového. Byl esem ve vějíři podjarní nálady. Voda od Kněžmostsky voněla (ne po saponátech, to ještě neumí), voněla poctivě březnem.
Do kraje se fofrem a s nadšeným pokřikem vracejí bílí konipasi. Chyběli by v těch čerstvě už zase vypasených loukách!
(Dal bych fotku, ale nebudu dávat křemenáče).
Tak jindy.
