Pozvolné ohlížení

Žádné komentáře u textu s názvem Pozvolné ohlížení
Slavičí blog bude v končícím roce už jen dobrým čtením. Nezařadím, co by nás vytáčelo, čím bychom si kazili chvíle očekávání. Hezké dny přijdou, přicházejí jako každý rok.
Pro ornitology vyšel časopis Ptačí svět a musím říct, že se mi stránky líbí. A vyšla i Sylvia, tam vím, že ji už někteří z přátel neberou. Vzdálila se jim. Sám si vyberu z obsahu asi tak polovic, doufám, že jiní zase třeba tu půlku druhou – a mnozí k tomu jistě i tu část moji. Hlavně zůstává Sylvie černobílá a to při dnešních potřebách přinášet i obraz, je prostě bída. Kdo se nevypořádáme s angličtinou – náš problém, zrovna však u článku o Acrocephalus paludicola hned zkraje, který se týká i Mladoboleslavska a sám jsem do obsahu přispěl, je mi to líto. A černobílý doprovod k tomu? V tom vidím díru.
Pojďme se ale opravdu vzdálit a kroužkovacím zápisníkem listovat krátícím se rokem třináct, jak nás zrovna napadne.
Třeba kontrolní odchyty. Ne, vyhnu se samozřejmě těm dvěma famózním, o kterých tu bylo napsáno hodně, mám i jiné. Jsou horší snad? V čem? Vždyť každé opakované setkání po čase s některým z kroužkovanců je milé. Jistěže i vědecky hutné, ale my nahlédneme efekt první.
Nemám jistě všechny navrátivší se slavíky pod kontrolou, to si z časových důvodů ani nemohu dovolit. Vím tedy jistě, že počet zapsaných kontrol (retrapů) by mohl být jistě dvojnásobný. A kdybych se vydal za hranice oblasti, dost by ještě přibylo.
Zkusil jsem třeba chytat na druhém břehu Jizery, slavíci byli bez kroužků, ale tak malý vzorek nic nevypovídá. Spíše šlo o zážitek. Mladí lidé tam v hloučku popíjeli víno z krabic, pro které si v určitých intervalech odcházeli přes lávku do města. Jak jim ty falešné hrozny rozvazovaly jazyk víc a víc, v křoví u lávky mne chlapec s dívkou pojednou pozdravili a dotázali. Sám bych to směrem k skupince udělal, až bych chytáním došel podél jizerské louky k nim. Hlavně proto, abych u nich nevzbudil dojem „šmíráka“. A pokusil se i o kapku osvěty. Mám vyzkoušeno, že jde o lepší z uplatnitelných variant, jak spolu vyjít. I s bezdomovci se to daří, neprchnou-li z místa. Není to pro mne nejpříjemnější, znám i jinou romantiku, ale výzkum je výzkum.
Dozvím-li se od zpravodajů o slavičím výskytu v oblasti anebo kousek za hranicí, snažím se místo alespoň „načíst“ třeba i v zimě, když je čas. Chci znát slavičí biotopy. Jak je ochoten „slevit“ z nároků, která místa pták preferuje. A někdy jsou pozvánky příjemné, zejména staří lidé jsou stále báječní. Znalí, s pěknou češtinou i uctivým chováním, přátelští. Není pak pro mne ztraceným časem naslouchat jejich vzpomínání a je-li možnost slavíka představit přímo, sám za nimi třeba i poté do chatky či zahrady nakročím. A spolupráce je navázána. Hlásí se ke mne poté třeba v městě, pamatují si na setkání. Jsou dnes i zastávky, kde musím s nimi sednout na kávu. A oplácí mi dalším – třeba nabídnou místo k zaparkování „u nich“. A to je velmi příjemné. Uvědomuji si nyní, že i tenhle rozměr je součástí těšení se na sezónu. A pak mám, přátelé, místa, kde sluší být sám. V rohatských Horách – třeba. Pytle tamních vzpomínek na mládí. Proměny v čase; ubíhající naše životy a přetrvávající důvod k návratům – slavíci. Jen co v dubnu zjistím, že se ponavraceli, uklidním se a můžu začít užívat. Neměla by jistě takového kouzla rozložitá špinka na návětrné straně Hor, kdyby nebylo ptačích návratů! Janovce by kvetly „jen“ žlutě, takhle je barva zlatá a metlice jejich nejbrčálovější. Tady jednou zpíval slavík v květech šípků, nekecám. Vylezly okrajem boru do výšky a on odtud rozséval sloky po mateřídouškových svazích. Nekvetoucích ještě, ale kdo kdy chodil jejich polštáři, pohladí znovu v úctě to jméno.
Koukal jsem odtud k Bezdězu a myslel na Karla Hynka Máchu. To tady ještě volají hrdličky z před borů! Že by ten drsný příběh znedaleka dobarvil tady? Skřivani, počkám-li do června, zpívají jak o život pod nebem, co je zemi blíž právě tady. A svatojánci? To je divadlo neskutečné. A lelkové těch borů? Cítili jste dýchat borový les? Víte o něčem lepším pro tu chvíli?
A nalíčené sklopky už klapají. Měřím ty poumlkané mistry, dívám se druhým směrem k Humprechtu za bousovským mořem, pak k Domousnické bráně, a k Boleslavi. To je můj kraj. Jednou jsem tady odtud, když lom byl v zarůstání mladý, čaroval ptačí druhy do seznamu na podporu zachování území. Hrozila zkáza. Tenkrát rozumnější vyhráli, pomoh´tomu slábnoucí dech režimu.
Mám opravdu pocit, třeba právě při tichém procházení kolem studánky, kolem květů třešní, trnkových keřů, když vylétnou černoproužky březové – třeba, že mi krajina podává ruku. A říká: „Buď zdráv, příteli! Tak si se vrátil. Pořád u nás místa máš“. Chodíte pak nějak ještě víc opatrněji, nechce se vám od jív, když včely v nich hučí, jsou tolik drobné – divoké. Ve vymleté cestě, co autem nešla projet a rozhodla že půjdete pěšky, najdete najednou achát. Prabába Jizery ho přitáhla od Kozákova, když kopec na obzoru tenkrát rozdával. Smáčíte ho ve studánce a než se voda zakalí, rychle si srknete. Pak už jen koukáte na šutr a nechce se vám věřit. Rozsvítil se, protože jste mu svým zájmem pomohli. Jinak by dál čekal, třeba věčně, kdo ví.
Tak tady by všude stál velkokapacitní kravín s hnojišti a (ne)záchytnými jímkami na močůvku. Nestojí, to se nám fakt povedlo.
Les přerost´, nejsou v zavodněném březoví už zjara krásní jikavci a v nízkých výsadbách borů lesní skřivani. Ale ti slavíci po okrajích zůstali.
Sklopka třepe síťkou, slavík spod ní má kroužek. Je místní. Označili jsme ho tehdy s lidmi při vítání ptačího zpěvu. A víte že jistý úředník se pozastavoval následně nad tím, je-li v pořádku ukazovat pěvce před tolika lidmi? Úředník, který kdyby si měl zamést před svým prahem, odrbal by na tom nejedno erární koště? Posílali pak lidé ohlasy, byli rádi za chvíle i za děti, které do Hor tou pozvánkou vyvedli. A slavíka z těch chvil jsem letos v místě kontrolou potvrdil. Oba jsme trochu sešli. Co v mezidobí prožil on, co já. Vracíme se ale a to nám sluší! Do míst, kde jsou ještě zmije, i zlatohlávkové. Kam špačci létají drancovat ovoce a chvíle z mých začátků tady netěžko vyvolat.
Chodím krajinou a přiznávám – nebýt slavičího peří, čas bych nacházel hůř. Tisíce hodin jsem prochodil a bude-li osud nakloněn, pár krásných metrů ještě urazím.
Jedna myšlenka mi leží v hlavě. Teď ji připomněli kolegové v textech jiných, třeba právě i u rákosníka ostřicového. Už vím, že čeští slavíci mají zatím štěstí v zimovišti. Ne už tak jiní, třeba ostrovní. Děkuji za naše. Nemělo by to být štěstí, spíše jiní mají smůlu.
Mrzačíme náš svět bezohledně! Příroda téměř nikoho nezajímá. Buďme na sebe hrdí. Došli jsme v sebekultivaci dál, milí přátelé!
Tak jsem se rozhodl dát obrázek vzpomínkový na drsné letošní jaro. Je z 19. března a v tu dobu ještě asi nikdo z nás nevěděl, jak špatný rok jde ptákům v ústrety.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *