Šťasten v sedle

Ptactva všelikého lze zastihnout na tahu předpodzimními Jeseníky. Proč už předpodzimními“? Vždyť léto právě tam si ještě líčí tvář borůvkami i barvou od malin. Ty sotva zrají a kytky motýlům právě kvetou. Co na tom, že ptáci jinde – a časem jiným v místě splašení – k jihu sedlem už houfně utíkají!

Ležím, řídké trávníky hřejí a spíše lehounce „horsky“ voní. K obloze hned nato posílám ornitologickou službou posouzeného mladého krahulíka, abych sebou výjevem následným málem znovu seknul. Sotva totiž dravec vykroužil nad boční kopce, z výšky daleko větší se k němu začaly s křikem spouštět přepočetně jiřičky a v čase již rozhodně neočekávaní rorýsi. A přibývalo jich, než krahujec ulétl stranou. Uvědomili jsme si rázem, jak nedostatečně průtah čteme, když vzdušné výše očím normálně nedohledné, podrobněji a nejlépe v jednom kuse neprohledáváme. Kolik křídel, snad i s posměšným gestem k nám dolů, ze zápisů tak uniká! Sám poté v nápravě dalekohledem prohledávám daleké modro nad Polskem, ničeho však už znovu nevidím. Ve správnou chvíli, na správném místě! Znám to – samozřejmě, že to znám a v přírodovědě to platí co všude jinde.

Badatelé za své služby posuzují jedno peří pestřejší druhého. Co toho lítá! Objevili se i hýlové. Ale jací! Oba druhy, které lze u nás vidět! Tedy ten z našich lesních tišin se smrčky – i ten, co zimu tráví kdesi v Indii. Oba ptáci jsou letos narození a s tou „pestrostí peří“ jsem to zkraje odstavce asi přepálil. Jsou totiž zatím mladicky nevybarvení. Ale s zobáky od borůvek, jak jen ta jejich moravská zem dokáže hostit.

Kroužkují se i jiní opeřenci, zapisuje počasí s intenzitou průtahu. U stolku v boudě s chutí naslouchám, kolik kterých kroužků kam dolétlo, bylo ohlášeno. Země, vzdálenosti, časy a okolnosti hlášení jsou opravdu různé. Nejzajímavěji mi ale zní slova o původu některých cestovatelů a obdivem nešetřím. Jedni sem míří ze Sibiře, jiní ze Skandinávie. A tohle místo mezi kopci je šikovně trychtýřovitým náběhem převádí k nám. A pak dál nejspíš příhodným úvalem řeky Moravy.

A nejsou to jen ptáci, kdo letí tudy k jihu. Netopýry vynechám, upřednostním motýly. Některé bych ani k tažným neřadil, ale jak se zdá, umí se i oni rozhodnout. Okáč rudopásný tu bude ale asi domovem.

Bělásci řepoví, žluťásci čilimníkoví a třeba babočky bodlákové – ti už ale táhnou. Oni ve dne, v noci přástevníci, osenice a třeba lišaji, například lišaj svízelový. Těch zatím mnoho není. Tenhle lišaj svlačcový jen o vlas unikl lovícímu netopýru rezavému.

Trochu mne tím tikaví zubatci zlobí. Lišaje jsem odnesl do skrytu aby si odpočinul, než odstartoval po cestě dál.

A nejsou to zase jenom motýli, pozornost vracím ptactvu do jedné z těch nocí. Chytil se třetí z slavíků, po tmavém a obecném tak i modrák. U samiček se nepozná zeměpisná příslušnost a nevíme tudíž, zda je doma u polských jezer či někde obloukem za Uralem. Tedy píšeme bez bližšího určení pouze „Luscinia svecica“. A sledujeme tukové zásoby pro cestu. Nově přibyl nádherný bělořit šedý, rehek zahradní i rákosník proužkovaný. Cvrčilka zelená a hned po rozednění i tři krutihlavové a mladý ťuhýk obecný. Králíček ohnivý, řada pěnic, sýkory uhelníčci a dokonce dva strnadi obecní. A možná jsou i zdejší – samička s potomkem. Přišel taky čas lindušek lesních i obou běžnějších budníčků. I ti se určují a kroužkují. Hlavně ale ti slavíci! Obecní byli dokonce dva a za nimi jsem vlastně přijel. Velmi plodné chvíle a mnohému se tu vskutku člověk v zaměření ještě přiučí.

Dole se tvoří nadějné mlhy, nejvyšší čas se do sedla ještě vrátit.

Hned ve čtvrtek a v sestavě, která – podobně jak prvá – garantuje výbornou úroveň i vstřícnost.

A přidám ještě jeden obrázek. Jméno tohoto cestovatele mi sem třeba dodejte. Tesaříky – je-li to vůbec nějaký – neznám.