(12. srpna)
Než odjedu do hor za táhnoucími slavíky, pověsím sem ještě pár vět.
Protože jsem letošní sezónu pojal rozměrně, vynaložené úsilí se vyplatilo.
Jenom momentek z pelichajících křídel mám k dnešnímu dni 181 a nabízejí dokonalý obraz procesu. Včetně zajímavostí. Rovněž jsem se v posledním čase dostal na místa, která jsem delší čas tipoval a musím uznat, že to často vycházelo. Proto taky počet nově označených slavíků je letos nejvyšší vůbec a počet kontrolních odchytů též. Dohromady k dvěma stům.
V současnosti už mnoho dospělých slavíků je na cestě do zimovišť. Četné kouty a zákoutí jsou už bez odezvy a bude takových přibývat. Po každé dobré noci, když je vidět na hvězdy.
Chytání v posledních dnech bylo znovu vzrušující a přínosné. Přibývají všemožná zjištění další, často překvapující. Noční odchyt v bousovském Slavičím háji byl nakonec nad ránem úspěšný, jinde v oblasti byl chycen plně přepelichaný tučný slavík, možná průtažný. No a dnes mezi třemi kroužkovanými byl každý v jiném stupni výměny peří. Ten poslední měl scénář levého křídla natolik zpřeházený, že do nitra keře z okraje raději doskákal.
Všude zrají švestky mirabelky, větve praskají pod tím ovocem tří barev, které je takřka k ničemu. Krajní topol u silnice od Sukorad je roztrhán bleskem, neuvěřitelné. Pšenice přezrávají, zem se pod nimi boří, sklízet se nedá. Skřivani pospolitě táhnou od pole k poli, kolem kaluží brodí bahňáci. Polní louže jsou takový magnet, že po rybnících bahňáků moc nikde nebude. Léta už je nechytám, vrše zrezivěly. A už se k tomu nedostanu, držet se budu slavíků. Myslel jsem si, že mne téma omrzí, ale je čím dál zajímavější. Na druhou stranu ale dobře, že krátký slavičí rok Mladoboleslavska končí, pro jednoho je to náročné.
Dostal jsem se při monitoringu až na betonový most přes Klenici. Nevěděl jsem o něm. Bylo pro mne příjemné stát nad hladinou, ještě vzedmutou a dívat se do její vody. Tloušti trpělivě čekali, až se okřídlený hmyz rojením dotkne hladiny a sbírali jej. Vždycky tu ta „kleňata“ na středním toku byla! Jen jsme na ně nadávali, že mají dost kostí. I motýlice tu pořád ještě jsou. I ten vlak do březenské zastávky pořád přijíždí. Tam jsme vystupovali výletem na návštěvu. Nikdy by mne nenapadlo, že se do té krajiny budu takhle vracet. Hned bych si z toho mostu těsně nad hladinou nahodil dva pruty k soutoku nad lávkou, potok od Havránku tam přibíhá. A čekal bych na úhoře jako kdysi. Je to pryč. Fůra lidí z těch dob už ani není, od ryb jsem taky odešel, jen ta Klenice je pořád svou. Tajemná.
Přehlížím tu moji „studijní plochu“ od Chlumu k skalním městům, od Humprechtu k Jizeře. Stojím někde zhruba vprostřed – 220 kilometrů, je to vůbec možné? Docela už ji znám. Místa, kam lidi moc nechodí. A přesto je ten svět pozoruhodný! Kdybych si vybral cokoliv jiného než slavíky, choval bych se v krajině jinak, normálněji. To oni mne nutí k tomu divnému chování. Ale když si rozkliknu soubory slavičích fotografií, nelituji.
Největším zjištěním závěru uplývající sezóny je vysoký stupeň osídlení krajiny slavíky. Ta hustota je značná. A z toho mám radost. Kdybych to letos tak důkladně neprolezl, tvrdit bych si to netroufl. Mám tedy splněno a příští rok se mohu víc šetřit. Další úkol míří k odškrtnutí.
