(2.6.2012) Slavičí rok stoupá k vrcholu. Páry, které prošly námluvami v obvyklých datech, krmí mláďata v hnízdech. Teď se hrstku dnů o slavících zase bude vědět, teď jsou zas slyšet! Někteří samci přitom ještě stačí chvilkami zazpívat, ale pak hned pomáhají s rodinou.
Kosí se louky a problém je, že predátoři mají přístup „pohodlnou nohou“ až k roštím. Tam stačí chvíli poslouchat a na průšvih je zaděláno. Mám na mysli zejména kočišťata (jak se říká na Železnobrodsku).
Červnová chytání pro výzkum jsou velmi přínosná. Kolem slavičích rodin se dějí věci, které ještě tak úplně nejsme schopni dohlédnout a odchyty jsou klíčem k tomu odhalování.
Jeden slavík, který ještě intenzivně zpívá u bousovského železničního přejezdu, se mi zdál v blízkosti usazeného páru lichým. Dal jsem mu kroužek, byl dvouletý a podezření, že je neúspěšný, jsem prohlídkou posílil.
Když jsem o chvíli později chytal „zpěváka od nádraží“, na kterého jsem byl několikráte upozorněn lidmi, dalo mi to hodně práce. Byl chytrý. Nakonec jsem způsob našel a nestačil se divit! Frajer byl tím samým a operoval v úseku půl kilometru(!) Snažil se asi tím výkonem zachránit sezónu. Za nádražím to ale na hnízdění není, zpíval dokonce v borovicích nad perónem!
Získal jsem však tímto časově velmi náročným výsledkem asi nejzajímavější důkaz o pohybu lichého samce. Ta vzdálenost je fakt slušná.
…
Pak jsem odjel do Trní konečně zjistit, jak to tam letos s návratem dopadlo. Vzpomínáte si, jde o moje jediné východočeské hnízdiště s Humprechtem na dosah.
Tam jsem udělal hodně dobrý výsledek, připočítám-li třetího z loňských tamních slavíků (časně pelichajícího dvouletého doprovodného samce), přesídleného letos k Šlejferně.
V Trní to běží, ptáci krmí, samice je starší (spíš asi dost stará), zkušená, velmi atraktivní. Sameček se vrátil loňský a musí být na takovouhle slavici jistě hrdý. Bude o čem psát do soboteckého zpravodaje.
Loňský report se po Trní z města rychle rozšířil. Tak to má být – tak je to správné!
A takhle vypadá ten slavík z Trní. Zajímavé, že tady bývá dost klíšťat. Letos, přestože vývojová stádia téměř nejsou (dospělci začínají), jsem mu tři odstranil.
Jak je ten slavičí rok v nesmlouvavém kvapu nádherný! Jak z něj zase tak půvabně mnoho – ale opravdu téměř nic – nestihnu!
Však já se vrátím v čase pelichání, už to umím řešit. Ještě v minulém století jsem končil, jakmile se rodiny rozpadly. Slavíků nikde „nebylo“. A psali to i jiní badatelé po všemožných koutech. Jasně, mnohá tajemství zůstávají, slavíků opravdu v místě nepelichá tolik, kolik jich tam je nyní. Samice skoro vůbec! Na to taky jednou přijdu. Pro letošek mám úkolů dost. Pelichání – to je obrovské téma výzkumu slavíků! Tam dřímá zdroj poznání.
… Potěšil jsem lidi na Sobotecku, teď ještě na Mnichovohradišťsko, jestli to tady někdo čte.
Vydal jsem se do novin nafotit lilie zlatohlavé, je ale brzy. Navíc mě zlobil aparát a tak nasnímaná poupata nelze využít. Na tom místě je víc jak tisíc kytek – ovšem jen asi dvacka může fakticky rozkvést. Ostatní jsou okousány zvěří. Nevím, jestli by nestálo za to, ráj nějak více opečovat.
Lidi o nich asi moc neví, ikdyž tam cesta vede. Jak to bývá, kytky jsou (při vší úctě k nim) dost nenápadné. Dubohabrový nádherný les tam bude druhově hodně rozmanitý; odkvetly kokoříky a já nevím, co všechno by se tam našlo (vyznat se v tom). Lokalizaci pro čtenáře novin radši zamlčím.
