Na mnichovohradišťsku jsem dnech kroužkoval slavičí samičku s obdobným problémem běháku.
Diskuse nad prvním tehdy skončila bez výsledku, soudilo se, že mohlo jít o úraz. Tak teď si to už nemyslím. Po sezóně se tomu budeme věnovat podrobněji. Na křivici to nevypadá.
Slavíci už mnohde začínají krmit mladé. Zatímco dosud bylo hrobové ticho kolem, teď taktiku změnili.
Mnichovohradišťské Dolce jsou provrtány norami lišek. Když se na to člověk podívá, mají tam učiněný ráj. Nikdy jsem to nezažil, až dnes – vidět jejich drobnou mládež dovádět po svazích v jílopísku. Tráva vyválená, strom od nich oblýskaný, jak si tam třou kožíšky. Musí to tam dlouhodobě asi terorizovat, pamatuji je, co tam chodím.
Kdybych měl v ruce foťák, zachytil byl touhu, jakou jsem dosud v přírodě neviděl! Modřinky se s početnou rodinou a náležitým pokřikováním posouvaly korunami prastarých třešní, vyčnívajících nad trním a mladičká liška na ně upjatě koukala. Dokud neodlétly. Kdyby tak mohla vzlétnout!
