(Pro ty, co nejdou večer tancovat)
Zítra odcházím do bažin! Projel jsem kalendář příletů a 27. březen je jediným dnem, kdy jsem tam nikdy modráčka nechytil. Proto tam jdu. A to dopoledne si fakt vychutnám. Bude to vzpomínka na chvíle krásného sklopkaření. Kolik bývalo času!
Slíbil jsem toho nejčasnějšího slavíka i do novin, do seriálu o přírodě. Musí to vyjít! Tady v mlýnské zahradě – jak přišel déšť – napadalo z oblohy hodně ptáků, hlavně drozdi. Je vidět, že je fronta zastavila a oni se v louce a pod stromy živí a živí.
Cvičí to divadlo se mnou pořád, zažije se to jen na jarním tahu a jen pár dnů, kdy to všude kolem poskakuje a chvěje se šlejfovaným tahovým neklidem.
Nabíjím techniku, ale mám ji jen do rezervy. Nebudu hrát. Užiji klasiku. Nejde mi o zavírání kroužků a už vůbec ne o počty. Jde mi o zážitek, proto půjdu klasicky – čekáním. A pořídím fotky, abych to přiblížil. Když modráček nebude, nějak se s tím určitě vypořádáte.
Déšť by měl vyslábnout, noc vypadá solidně. Od jihozápadu to ale zatím nebledne, ještě bych nějakou menší přepršku s tím pěkným povětřím uvítal a pokud mám být neomalený – prosil bych těsně před rozbřeskem. Ve vzduchu toho bude od jihozápadu dost a laguny v lukách, s pruhem rákosiny, lákají. Nevím sice, jak to tam po letech vypadá, plácky už tam nebudou, budu muset všechno nainstalovat znovu. Ale i na to se těším. Doufám, že si gumovky taky vrchem brzy naberu, alespoň jednu a vystelu je pak ostřicí a všechno bude jako dřív. Jen jestli to čihadlo v dnešních slavičích mapách ještě platí.
Když bude čas, zajedu ještě k Býčině, alespoň zahrát. Tam chodil za modráčky doktor Hořice. To tam ale ještě nebyly rybníky, jenom močály. A stavím se i tady vedle – na Brodku, tam taky bývali.
Jdu pro sklopky a ještě jednou se v nich podívám po dírách. Je to neuvěřitelné, ale čtyři pastičky jsou ještě původní. Mají sice vyměněné síťky, mají ale taky odchytaných osmadvacet let! Bude nám tam zase dobře, pamatují si ta místa a každá z nich pár slavičích křídel už taky přibrzdila. Mohl bych ty síťky zkusit vysypat hned u lávky a jen zavelet: „Na místa!“ Klaplo by to.
Bývaly to v těch převysokých ostřicích časy! Luka u Koprníku – jižní brána Kněžmostska! Když sem o měsíc dřív vletí jeřábi a rozhlédnou se, otáčejí k Bezdězu. I mladý modrák nám odtud uletěl zpívat do Máchova kraje. Malounko stranou, ale přeci jen ještě, leží tato místa na ptačí magistrále. Na cestě do Polska se tu rozezpíval v časném jaru ostřicový rákosníček a to v době, kdy se v Česku často nechytali. Klepal jsem se, jak osiky za hrází, ale když jsem od kolegů na konferenci nedávno ono hnízdiště viděl, vychladl jsem dodatečně docela. Tolik jsme pro tu naši přírodu zase neudělali! Zimují tu piliši a bývaly jich slušné počty. Teď už přehled nemám. Luňáci zde pobývali v dobách, kdy těch nezvykle vykrojených ocasů zas tolik v socialistické krajině vidět nebylo. Bílé volavky tu svítily na borovicích dávno a červená v orobinci Brodku vydržela taky dlouho. Jen čejky – ty využily dvěří, nedovřených kdysi úprkem rudonohých vodoušů! Koridor bělořitů a obou bramborníčků – ten má kořínek naštěstí tuhý! Ti černohlaví už tam zítra jistě budou.
