Nezapomenutelní II

Žádné komentáře u textu s názvem Nezapomenutelní II

Hnízdo k nenalezení
Ošťovice jsou malou osadou v sousedství rybníka Šlejferny. Na půl cesty mezi zmíněnými je rozcestí, odkud byste po chvíli cesty vstoupili do Plakánku. Hned za rozcestím, ale i před ním, bývalo po páru slavíků. Jedni měli v sousedství zahradu domku s ovcemi, ti druzí smetiště. A právě o těch od skládky si povíme.
Rodiče nebylo tehdy, v druhé půlce osmdesátých let, těžké chytit do sítě „drátěnky“, kterou jsem na ně nosil. Sameček provázel partnerku po smetišti a v síti skončili společně. Rozdíl byl mezi nimi ten, že on měl již kroužek z předešlého roku, zatímco ona ne. Před půlkou května jsem přijel „na hnízdo“ (hledat) a pěkně se pod těmi obřími topoly zapotil. Prošel jsem celý prostor, prohledal kopřivy a nic nenašel. Odešel jsem do sousedství vyzkoušet, zda mi zrak slouží a tady byl ve chvilce úspěšný. Hnízdo bylo vloženo do rozvětvení křovité vrby a samička snášela vajíčka. Zapsal jsem si umístění a vrátil se k smetišti. Vylučovacím způsobem už nebylo co vyloučit, až… až na příbřežní rákosinu pod stromy, zcela ignorovanou rákosinným ptactvem. Zašel jsem do řidšího okraje a po několika krocích nevěřil očím, hnízdo bylo přede mnou! Dokonale ukryto v patě suchého rákosí, vystavěno z jeho listů. Tak to jsem ještě nezažil. A ještě jednu zvláštnost to hnízdo mělo, kotlinka byla z většiny vystlána umělými žíněmi ze smetáku. V jaké jen oblibě měla samička onu skládku harampádí a jak se jim i k stavbě samotné hodila! A byla v té své první mateřské roli tehdy úspěšná, přestože jsem ji už nikdy poté nesetkal.
Zásah v pravou chvíli
Na bousovském koupališti byly roky, kdy bylo bez vody a okolí pustlo. Spolu se mnou si toho brzy všiml i slavík. Usedal v temných šeřících za dřevěným chudobincem u plotu a zpíval. Fialovým květům, černé noci, hedvábné borovici s usmolenými šiškami u špice, šumící Klenici v javorovém lemu za cestou – ale hlavně hromadě hlíny s betonovou plastikou soboteckého Humprechtu! Jen háj ušlechtilých soboteckých listnáčů tady u té makety nahrazovaly prosté kopřivy. Pět mladých slavíčků jsem okroužkoval na sedmém dni věku a po dvou dnech přišel z dálky na kontrolu. Nevěřil jsem očím! Kopřivy byly sklizeny chovatelem kachen ze sousedství a mláďata na vzniklém strništi velmi nápadná. Štěstím bylo, že sečec vedl kosu přeci jen kousek nad „svahy Humprechtu“ a slavíčkům tak neuťal hlavy. Když jsem s nim přes plot mluvil, projevil lítost a nic samozřejmě netušil. Nanosil jsem k hnízdu „do podzámčí“ suché větve, které mi přes plot tehdy daroval a rodiče nechal prolézat tímto labyrintem. Za několik dnů už byli mladí v bezpečí dokvétajících šeříků, bylo jich všech pět! Vzal jsem Zdeňka – tak se jmenoval ten hospodář – k tomu plotu a prskavé hlasy věčně hladových mláďat poslouchali spolu.
Dávno zmizela kýčovitá maketa loveckého zámečku, zmizela mulda s kopřivami, zmizel dřevěný a krásně malovaný chudobinec i stříbrně smolná borovice. Ploty už nemají díry v pletivu a u stolku se vybírá vstupné. Zmizeli slavíci. A tak to mám pokaždé! Sotva si slavičí plácky jejich příběhy uložím k srdci, už abych se s nimi loučil. Proto se raduji z každého jara, v kterém vznikne někde vhodné zákoutí. Ještě taková dozrávají, ještě je jimi krajina těhotná! Až tomu tak nebude, odletí pryč. Proto šířím osvětu městy i vesnicemi, chodím za mikrofon a před kameru, mluvím s lidmi u sítí a sklopek, píšu do novin. Vím, že je to správná cesta. Jsem dlužen za ta poznání a rád za ně zaplatím. Sláva, jež jde spolu s tím (a mnohým jiným tolik vadí), je příjemná, ale není z důležitých. Kdo mne zná – ví, že nekecám.   

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.