Byli to právě slavíci, kdo mne přinutil hledat na konci vojenské služby (1978-80) cestu do ornitologické společnosti. A byli to zase oni, kdo mne dostrkal až do „Hornoměcholupské“ pokusit se složit zkoušku, smět je chytat a kroužkovat. Byl jsem připraven v případě neúspěchu vyprosit si nějak výjimku alespoň na slavíka obecného (Luscinia megarhynchos), tolik jsem se jim chtěl přiblížit. Vždyť v Dolním Bousově u Červenského rybníka na mne už delší čas čekala vyhledaná hnízda a v brašně napletené sklopky! Stačilo jen dojet do mlýna pro moučné červy na chytání. A vidím, jako by to bylo včera – Jiří Formánek schází v koskované košili po točitém schodišti zahradní vilky, v ruce drží razítko a snům dává reálnou podobu. Třicet kroužků řady „T“ tehdy přišlo naštěstí brzy a první slavík – samička s číslem 303751 se pak vracela hnízdit i v dalších letech. To jsem ještě nemohl tušit, že věrnost domovu je pro tyto slavíky jednou ze základních vlastností a že se v tu chvíli formuje můj první cenný výsledek specializace. Čas vyměnil století a dobíhá už první desítku nového. I dnes jako by slyším přes hřbet Chlumu od Prahy Jirku Formánka, jak čerstvě vybranou povinnou specializaci komentuje slovy: „Slavík je těžkej druh“. Odvětil jsem, že na to mám celý život. S přísedícím Jardou Škopkem tomu tehdy asi moc nevěřili.
Slavičí roky letěly, v úvalu říčky Klenice od té doby opadala a znovu vyrašila nejedna generace listí, ve výzkumu jsem si prožil „krizi“ i „poučení z krizového vývoje“, aby se jako poslední dostavila závislost. Po dvaceti letech jsem se v tématu zorientoval a mnohé pochopil. Dnes vzhlížím ke křoví, o kterém dopředu vím, že v něm už brzy bude důvod nalíčit sklopku. Zkušeností bych měl málem na rozdávání, zůstávám pokorným, protože slavík – to je těžkej druh.
Ze všech objevů pak nejmilejší je ten, že slavíkům má tato krajina stále co nabídnout a být jim domovem.
