Zaměřeno na slavíky

(Informace k účastníkům zítřejšího ornitologického kurzu ve Slavičím háji)

Vážení účastníci,

přicházíte do parku v čase, kdy slavičí zpěv již klopýtá. Nepůjde ale primárně o něj. Hnízdí, jsou ubytováni – a to je důležité. Možná i vyvedou, my prostředí podržíme, záležet bude tedy na kuně, hranostajovi, užovce, kočkách a dešti. Pokud páry mezi zmíněným vykličkují, mohou si před prázdninami zatleskat. Rád se přidám. Modráčci mají první hnízdění v slati za sebou.

Víc, než ptačí druhy (které nevynecháme), načerpáte pocit, že i v malém měřítku lze ptactvu aktivně pomáhat. Tak, že jim nachystáte podmínky a pak je už v klidu necháte být. Oni vše zbylé umí.

Velice opatrně, ale přeci – promluvím o mrazech, co minuly. Park na nich hodně závisí a potrestán je dost, to ano. Přesto zrání po roce přestávky do naší kotliny přijde. A to je radostné. Řádění výrazně odskákal les, ale od mala tím „říkáme stromkům pravdu“.

Představím k vám druhou tvář prostředí, kdy se pro čas školních prázdnin jeden ze sektorů přemění k kroužkovací stanici. To je zajímavý rozměr navíc. Zmíním plány, které směřujeme do nejnovějšího území, které jsme nedávno připojili. Hned nad ním v SV rohu pod kótou 250 metrů nad mořem se objeví zpět navrácená původní cesta, jež bude v součinnosti s městem doplněna levostrannou výsadbou zeleně. Bude to velice příjemné i pro putující po naučné stezce, jejíž zákrut tak stane přeložen mimo Slavičí háj a bude definitivní. Téměř okopíruje trasu vrstevnice a chybět budou už jenom žebřiňáky dávných hospodářů s potahem. Býval to nádherný kout.

Aktuálně z ptačího seznamu uvidíme zejména ťuhýky. V území přibývají tak, jak přibývá velkého hmyzu. Ano, i květnatá louka přispívá. Uslyšíme kukačku, která v místě využívá zejména obou hnědých rákosníků. A bude toho víc.

Pro případ drobné přeháňky, která by se mohla objevit v míře menší než malé, schováme se do maringotky či plátěného indiánského obydlí s kůly v skeletu. Bude to ovšem spíše k stání, stoliček máme málo. Buďte tedy v zítřejším odpoledni vítáni.

Jakmile se louky zavlní, jakmile v tónech zavoní akáty, je čas na hnízdištích líčit na zem. Slavičí páry jsou v pohybu a krmí mladé před vyskočením. Ty, které o hnízdo nepřišly. Ani takové ovšem nemají na růžích ustláno, zejména slavičí samičky. Nejednu spatřuji otrhanou po útoku kočky, právě tak dnes..

Mají vlastně štěstí, několik per vyměnily za možnost dál žít. Jsem zaměřen na pěvce hnízdící při zemi, tak se v máji obávám každý jeden den. Jestli alespoň část osazenstva krajinného kotle mladé uchrání a bude moct vypravit do Afriky. Víc jak polovička zničených hnízd je zbytečná a jde na vrub člověka. Sedícímu nad rotačkou, i mávajícímu v kšandách. Ani jeden neví, co způsobil, když mydlí s kopřivami v přízemí větve hlava nehlava. Kdyby se došel podívat, třeba by se změnil. Křik ptáků neslyší s klapkami na uších, neví, že rozsévá smrt. Bude na ornitologické společnosti, zda zkusí hrůzy řešit, podnět podám. Žaludek za podobných vycházek mívá problém obsah udržet.

Slavíci letěli do Česka zalátat díru po loňském žacím šílenství. Našli však na nejednom z míst faktické peklo. Je důležité podobné nešťastníky evidovat. Skládá se podrobný obraz barev děsivě temných.

(Půjčil jsem si název písně pro dnešní varování)

Jestliže neumíme pojmenovat stav z minulého století, kdy v určitém období slavíci chyběli, já bych vysvětlení měl. Čas umí být mizera i přítel. Tady uběhl a odpověď nezapomněl vzít s sebou.

Viděl jste někdo po republice vysečené úplně všechno?! Ty instituce se nejspíš musely…

Text byl odmazán autorem pro nadbytečnou tvrdost.

Hnízdit se bude u slavíků dřív. Vše se k pozorovateli mění pozvolna, leč hmatatelně.

Otázka příletů bude podobná. Nejde o první nedočkavce, jde o hlavní proud vracejících. Zhutňuje, přičemž výsledek navenek skrývá. Kdo má ovšem téma pod lupou, i u nenápadných slavíků by měl zpozornět. Nebudou od okolních pěvců tolik jiní. Pospíší s nimi, jenom opatrněji. Jaro je k tomu nabádá a v přírodě se výzvám naslouchá. K badateli, krom zaznamenávání procesu, to znamená kardinální otázku: „Zkusí někteří časní a úspěšní zahnízdit v podmínkách střední Evropy v sezóně opakovaně?“

Za všechno mohou současná jara. Slavíci přiletují do podmínek pro ně překvapujících, kdy prapředkové s ohledem na vývoj vegetace dávno fungovali. Ti časů současných se v té době teprve ubytovávají. Není to na škodu – ptám se důrazně za ně?! Když i potravní nabídka logicky svižný krok s podněty drží?

Je půlka finální dekády máje a po keřích slavičí noty slábnou. U těch, co ještě zpívají – poslouchat se to nedá. Výkon flákají, budou končit. Rok slavíka Česka se překlopí do fáze vyvádění. A pak už to pojede jak na poctivě namydlených schodech.

Ve vší té kráse narezlého ptačího divadla je fascinujícím prvkem nesmlouvavost času. Ten napsal pro sebe hlavní roli. Uvede, sehraje, neposečká. Zatleskej, a padej domů zas čekat!

Známé jsou též jako pozorovatelny, ovšem i tak v nich pobývající na cokoli číhá. Nejpodstatnějším stojí mít střechu nad hlavou.

V kolika podobných podstřeších jsem už pobýval! Na březích rybníků, v horách či Slavičím háji. Společného mají, že neviditelně sdružují otisky prošlých zážitků. Ať už dočkání či nedočkání. K některým se vylézá po žebříku, jiné mají futra při zemi, kdy pravé čihařské boudy bývaly pod terénem, aby se čekající před ptactvem jaksepatří skryl.

Mám rád vzpomínky na všechny právě proto, že všude se něco dělo. Některé byly dokonce elektrifikované, tyto skýtaly opravdový komfort i ubytovací kapacitu. Noc v podobných pak nabídla propady do spánku s nejkrásnější možnou kulisou. Třeba Řežabinec v krajině Jozefa Švejka a směrovým označníkem k Putimi u asfaltu nedaleko. Jiná při rybníku Bohdanečském, i útulná zázemí k chytání v horách. Kde křídla jsou nucena spěchat k přeletu. Taková místa snad byla nejkrásnější, a pokud se cokoli mohlo udát zcela kdekoli, v horách to bylo nejsilnější. Ku mne netradiční prostředí v možnosti dívat se zblízka a nikam nepospíchat.

Pobyt v přírodě je pro lidské nakládání s časem z nejkrásnějších. Přispívá fakt, že do toho prostoru stále tak nějak patříme. (Naštěstí) docela jsme ještě neodešli.

Nechtěl bych tady kroužkovací vědu nadměrně poetizovat, ale nechat vše jen jako „výsledek kroužkování“ je málo. Navíc na blog chodí i lidé, kteří kleště na zavírání kroužků do ruky neberou, a přesto přistupují. Hlavně k těm tedy říkám, že dokud blog povedu, zůstane při starém. Pak tedy přistupte blíž k dnešnímu výsledku, pořízenému, než začalo pršet.

Nacházíme se na opačné straně kotliny, (od bydliště) za Klenicí. Míjíme hřbitov městyse a v konci nově upravené cesty je závora, aby se nejezdilo dál. Z regionu polovičkou rodu pocházíme, a jako bych slyšel dál hlas vymlácené kovadliny dolní kovárny na Lhotkách. Zvláštní kraj, za první vrásou Polabí.

Slavík v místě je, a jak jsem myslel, že vše bude ve chvilce – nikoli. Stará linie pod jabloní v houští zarostla a třeba ji pročistit. Původně jsem líčil podél cesty, síť tam je ale pro legraci po celý pobyt. Nastupuje volba záložní. A mám je oba! Co nepřekvapí, oba v hliníku. Pak už jen lovím v kartotéce a zjišťuji, že jsou zas spolu. Pojďme to na jejich účet rozdiskutovat…

Ona bude mít roků dost a kroužek dostala předloni. On bude mít roků podobně a kroužek dostal loni. Hnízdí, hned vám ukážu kde..

Pak se před koncem léta každý vypraví k jihu, nevědí o sobě nic – a pak se tady zas sejdou. To jsou světy, které nám unikají, nic o nich nevíme. Ale, ony se dějí! Existují. Teď jsem to tady dokázal. Mohl bych vše už střihnout a jenom napovědět: věnujte tomu chviličku. Ještě však mírně přidám.

Kolik za ty kopce a hromady dnů potkali oba nebezpečí. Kolik nelehkých stavů museli ustát na cestách. Kolik energie každého stálo vrátit se nazpět. A uvidět známé stavení stát. Toť ústřední nevšednost mojí specializace. Nejsilnější důvod, proč nepřejít k cílení na druh jiný. Přivykl jsem slavičí fascinaci a doklady sháním jak karbaník potřebný list.

Kdybych byl tehdy zůstal při udicích, možná bych právě rozpaloval omastek a chystal talíře. Nikdy bych ale neprožil urputnost ptačího navracení, scházelo by mi žasnout.

Jdu prostředím, které znám od posledně. Jdu za slavíkem tmavým, který podle správce území v místě stále je. Pták ovšem splňuje všechny mé představy o pobytech tohoto druhu při zabrzděném průtahu republikou. Reakce nulová úplně na všechno včetně sklopek.

Pro druh naprosto předpisový luh zeleného příšeří, vrbin – v pohledu pro výmladky neprostupných, vysychající bahna po jarním promokvání. Místo není úplně malé a závěr návštěvy proběhne na dvě „tiché“ sítě protilehle okrajových lemů.

Mělo pršet hodinu, nestalo se. V luhu málem jak ve skleníku. Duch místa mlčí, slyšel jsem ho jen chvilku posledně a z nahrávky od kolegy. Repertoár není čistý, ale v Česku nic neobvyklého. Jde o mladé slavíky, kteří nedotáhli rodišť a mnoho se zatím nenaučili.

Zadní síť drží pár nazelenalých rákosníků. Myslím tedy, že půjde o pár, náměry ale nepomáhají. Na foukání po břiše je u nich také brzy. A nebo se vyháněli dva samečkové a všechno je jinak. Přidám otazník.

Čas proletěl kolem zdejší dráhy, moc už nezbývá. Budu muset padat. První síť chytá pěvušku modrou. Ano, to je bydlení přesně pro ni. A zadní síť nakonec? Situaci báječně pod spodní linkou na přední tyči řeší! S klikou, vymyšleno ovšem oproti minule skoro mistrovsky.

Slavík tmavý v II. kalendářním roce života, s hmotností úctyhodnou (ono to je i vidět).

Pak teprve otvírám zprávu v telefonu a je třeba poděkovat: Díky Vám, Vojto! Není to poprvé, a znovu vyšlo. Jako tenkrát. Fotky jsou pro Vás, pošlu originály, abyste s nimi mohl naložit dle uvážení. Za informace, vedoucí k dopadení.

Vždycky mne to zajímalo. A přestože v tématu spoustu let hledám, zdaleka jsem fenomén neovládl.

Jarní návraty pěvců běží i v tomto čase, stále přesuny fungují. Dvacátý květen neznamená na migračních drahách pěvců klid, ještě vše nepřelétlo. Změnit se stav může i na slavičí lokalitě, i když asi vzácně. Zato takový rákosník velký, to byl v síti zážitek. Nejsme jeho hnízdištěm, prostředím určitě cestoval. Nejspíš půjde o samici – kam letí s tím stupněm tučnosti, nikdo neví.

Nevidíme ani do jiných druhů, co se na lokalitách děje. Až když má takovou člověk spíš jako vlastní zahrádku a pod dohledem, zažije víc. Potřeboval jsem pověsit síť, abych okroužkoval přibyvšího rákosníka zpěvného a nedávno usazený pár rákosníka obecného. To se povedlo, ale přichytil se další modrák – kolikátý už? A dokonce samička s hnízdní nažinou. Byla ke kroužkování.

Říkal jsem si včera, že jich ve slati poskakuje nějak hodně a překvapení je na světě. Musel by na místě člověk sedět po celý den v skrytu, pak by měl přehled, ovšem za dva, tři dny by musel znovu. Pro přehled aktuální. Z toho vyplývá ku mne dlouhý bič ve smyslu, že návštěvy slavičích plácků pro schytávání dospělých jsou hrubě nedostatečné. Co se po nich děje během hnízdění, nepozná se. Pokud si ovšem začnu takto podobně rozviklávat letitý sběr zkušeností, mohu v sedmdesáti začít specializaci jinak. Je pravda, že letos jsem dal rezavé slavíky v parku pod drobnohled a dějí se docela věci. I kolem párů, které vedou zaběhlý manželský vztah.

Když potom z podobných nálad vystřízlivím, jsem rád, že vedu bádání, jak vedu. Chyb mnoho nebude, výsledky ověřuji, spíš pár věcí očím uteče. V tom tuším neúplnost, a to je případ i dnešního modráčka, loni někde narozeného.

Co já vím, může to být pouhé populační zhoupnutí, ale obraz je pravý.

Sleduji letos velmi pečlivě prázdná místa po slavících a pozdní dosídlení se nekonají. Nejspíš prostě nemá kdo přiletět.

Stojím v místě, vábničku využívám do poslední varianty, jež jsem kdysi objevil pro monitoring slavičího pelichání, a ani tak se nic potřebného neděje. Pták v místě není. Zato, když zprůchodňuji terén naučných stezek, párů bramborníčka černohlavého potkávám k potěše. A stačí jim opravdu nevelký příkop, zarostlá svodnice a už tam bydlí. Dokonce jsem v konci prořídlé cesty s ojediněle vloženými přestárlými jabloněmi objevil navrátivšího se strnada lučního. Jak dlouho jsem jeho let z místa na místo neviděl!

Dělat z mých soukromých postřehů šablonu pro celou republiku by bylo špatně, ale uvidíme. Mám právo to napsat, protože kol Klenice není druhého s takovým přehledem o druhové rozmanitosti. Chodím místy půlku století.

Co se mohlo přesně slavíkům stát, nevím. Aby se mi bílé místo v bádání vykompenzovalo, bylo zařízeno, že pochopím najednou slavičí otazník jiný. Ten, který mne zaměstnával spoustu let a nešel vyřešit. Týká se letních odchytů a současně neúspěšných pokusů jarních. Protože poznatek byl posledním kamínkem do mozaiky problematiky opravdu široké, rozsvítilo se vše podobně, jako když „Tranďák“ v pojetí Zdeňka Svěráka ukázal synovi rozsvěcující se večerní město. Prostě to přede mnou najednou „jelo“. Od té chvíle jsem moc rád, problém mě namáhal roky. V podstatě od doby, kdy jsem s odchyty tohoto typu začal. Zčerstva po první sezóně. Takové to ptaní: „Co s tím se vším udělat, když věci – zdá se – fungují?“. Uteklo hodně roků. Bylo potřeba jezdit do hor a přemýšlet pod světlem i tam. Kolik těch kopců bylo! Poslední Jeseníky. Dnes už odjíždět nemusím, téma dokážu dočíst doma.

Byly roky, kdy populace slavíků oslabily. Vždy ale byl zřejmý důvod, stojící před tím. Loni se nezdálo, že by se pro podobné tvořilo klima.

Neumím se vyhnout básnickým obratům, protože krajina si to zaslouží. A podletí je časem vlnících se trav. Ano, už začíná. Včera jsem viděl. A první třešně, takové ty planější, už červenají v parku u cesty. A už jsem viděl – skupinka špačků dotčený sektor upřednostňuje.

Slavíci přes den zazpívají, ale jde spíše o výkřiky. Kde zůstal čas májových veršů?! Touhy, procítěnost i energie? Bude se makat a dřít! Hnízda pousazovaná při zemi promění vajíčka v sílící mládí.

Modráčci shání potravu podle kanálu, jsou to stejní slavíci jako ti od cesty. Chování kamenně příznačné, vidět skoro nejsou, hlasu též neuslyšet. Jak hnízdí, je ticho. Kdo chtěl park užít v koncertech, užil. S tím je pro letošek konec. Vše nesmlouvavě přísné jako příroda sama. Jediné zákony, kterým lze věřit, které poslední z poslušných neobejde. Dědí se ten vztah z generace na generaci, každý hlavu skloní.

Rozkvetl, zatím opatrně, ledenec přímořský. Těsně nad zemí, ale už svítí. Ten vydrží dlouho. Na podzim jsem mu plochu pro jistotu ručně pokosil a seč poodklidil. Pak jsem se přemístil k širým loukám eráru na okolí a dalekohled držel v úrovni květů milionů pryskyřníků. To byl pohled kol vrcholu hranice neskutečnosti, když jejich leskem mával severák. Ano, vítr se stočil a pak už držel nový směr. A ještě přitvrdil.

První vyžnutí mladých brk rákosu z prostoru potoka/kanálu mám za sebou. Bahenní soli se zažraly do rukou, že dlaně vypadají, jak kdybych dorazil z šachty, kde netekla voda. Za rukavice bych se v kontaktu s kobercem ovšem styděl. Já se naší krajiny potřebuji dotýkat. Možná to je všechno pitomost, ale já při tom cítím nejvyšší hladinu sounáležitosti. Stejně tak chodím okolo stromů. Někdy i se slovy, což dnes už tolik nevadí, protože s mobilem kol parku po cestě diskutuje nejeden.

V prostředí je též přítomna vrba křehká a chvíle s poryvy větru každé z nich nakládají. I když ne všechny jsou naše vlastnictví na rozložené ploše, uklízím větve všech. V jedné hnízdí nejspíše prvně špačci. Nebývali tu, kvartýr připravil strakapoud. I ten je ale zatím u nás dost vzácný, snad jeden pár. Těch obyčejných (dendrocopos major). Přiletěl luňák a znovu vyvolal obdiv. Dravec je to nádherný nejen pro vykrojený ocas.

Stav na pomezí jara a léta srší energií. Kdo v načasování stihnout své má, ten k práci se hrne. Tak snad abych taky šel..