Zaměřeno na slavíky

V ornitologii mě rok dobíhající bavil. Nepřilétla tedy už hnízdit ani jedna cvrčilka zelená, o ně asi přijdeme. Jak ustupuje třtina křovištní, nezahnízdí. Budeme se muset bez nich obejít. To je ale jediná šmouha, kterou registruji. Místo ní se ukázal luční strnad a zdálo se, že by i zůstal. Ten potřebuje plochu sadu spíše víc roztrhanou. Kdysi tu v krajině býval.

No a pak už možno zhodnotit slavíky.

Bylo to dobré jak u nás, tak po regionu. S účastí na hnízdění. S výsledky kroužkování to také proběhlo k spokojenosti a začal jsem na novém úkolu, který by dřív nešel ani tušit u dospělých slavíků – Těsně pohnízdní čas. To je vzrušující aktivita především pro první poznatky. Zjednodušeně si člověk myslel, že s rozpadem rodin vlezou staří do temnot a převléknou se. Ono to tak v mnoha případech ovšem nebude. Opět za indicii mohu poděkovat letnímu chytání. Rok příchozí bude tedy zčásti sezóny upřen k zcela novým pokusům. Už pročesávám archív a označuji podezřelé momenty k tématu. Zkusím je poslepovat, co to provede pod novou šablonkou. I tady by se hodilo, aby kroužkovatelé slavíky chytali. Jsou prostě věci, na které jeden nestačí.

Na Slavičí háj se snáší v posledním odpoledni roku po vločkách sníh. Obchůzka netrvá víc jak půl hodiny a přijel jsem taky poděkovat. Tak to mám od začátku, kdy jsme začínali s jedním pruhem země. Taky jsem chodil polohlasem mluvící mezi stromky. Dnes jsou z nejednoho již velcí chlapáci. Ne, nedržíme v prostředí vše jenom na ovoce. To by pak nemohl být háj. Co třeba takový dub cer? Žene se k obloze a já všechny za terminály tahám očima. Chtěl bych vše rychleji a ještě rychleji, abych ten opravdový háj jednou uviděl. A že máme podsazeno vydatně. Polodivoké růže z růžové školky ze Skuřiny, liány chmele a plaménku dodané spřáteleným povětřím, vrbu „vlasatou“ okolo potoka raději hned ve dvou exemplářích. To bude jednou nádhery! Bobuloviny, jaké jen nejspíš si vymyslet, těch k letním deficitům žoužele není nikdy dost. A slavíci na to slyší. Slavičí háj je a musí být jiný než parky které znáte v majetku ČSO. Servis k území velmi konkrétní a plocha pro nápady nijak rozměrná. Spoustu čtverečných metrů je potřeba ponechat loukám, jež nesmí zarůst, přestože zrovna zde slavík by celé jistě rád viděl jinak. Tam říkám – NE! Jak milé je sednout si ke květům na mírném vyvýšení a z ptactva jen se skřivanem kochat se světem odlišným. Když léto vrcholí a v střídavé seči díly se vysváteční. Motýli létají a nálada jeví se k tanci. Obloha zmodralá a den k dotčeným životům nekonečný.

Byl jsem i pro pár fotek, ale o všem by stačila promluvit první. Květnatá louka má sílu!

Mám ještě tuto…

Jedno z prostředí pro slavíka modráčka v parku.

,,Nedávno se mi dostala před zraky fotka, kde Slavičí háj ještě nebyl a do místa lidé jezdili v létě na sběr bio-jahod a poté nakupovali odnože pro zakládání jahodišť vlastních. Ta krajina je na obrázku prázdná, k záměru prázdná. Kde by v takové mohli být slavíci! A pak se na mě sesypaly vzpomínky jak vosy na bonbón. Jak to všechno vlastně díky obrovské náhodě vzniklo, o jednom nenápadném setkání.

Dnes si už můžu vybrat jestli do parku sejdu cestou číslo jedna, dvojkou, nebo až z trojky. A že by okolí bylo prázdné, to se říct rovněž nedá. S něčím vám příroda pomůže sama, ale hromady práce odevzdat musíte. Já si však nebývám jistý, jestli takové zaměstnání lze nazvat prací. Vždyť někdy vypadám jako houf dětí, co si na dovezeném písku před kuželovitý stan s dřevěnou kšticí, ve vršku hraje. Jenomže ony se seberou a za chvíli už žijí jiným. Já ne. Když už jsem se pustil do úpravy mokřadní louky, vidím tam cíl.

I místa jiná v regionu severovýchodu Mladoboleslavska procházejí vývojem. Opět mám na mysli místa slavičí. Co plácek – to nějaký majitel, ať už se jedná třeba jen o násep dráhy. Prostě už je to tak. A ubývá opuštěných míst i poté, co stát vyhlásil „stopku“ územím „bez nikoho“. To je pro slavíka průšvih veliký. Dovedl bych dnes už odpovědět, proč v určitých dobách bylo po republice slavíků míň, až málo. „Vychytán ptáčníky“? Směšné. Problém byl určitě v něčem jiném. Proměna krajiny a nakládání s ní v čase. A vystavěnou definici si zapamatujme. Bude nás provázet po Česku do posledního ptačího brka. To už ale v Číně a Americe ptáci dávno nebudou.

Já mám ještě to štěstí, že krajiny přede mnou přežívají. Že mohu v nich prožívat terénní ornitologii. Že mám co chvíli do sklíček dalekohledu ještě poutavě nabito.

::: Milá Česká společnosti ornitologická! Ne, není to unáhlené. Za pár hodin pro tebe začne velmi příjemný rok. Budeš v něm slavit a oslavovat, a já stojím s kytkou z naší bousovské louky mezi prvními. Pro tebe stovka nic není. Dál stojíš mladá, v elánu! Děkuji za lidi nejvyšších vzácností, co mohl jsem u tebe najít. Děkuji za střechu, co pro mou lásku vystavělas´. A děkuji za cestu, kterous´ mne učila jít.

Tvůj Pavel Kverek

Dnes sdělení k odborníkům. Zítra k nadšencům. A pak už jen popřát…

55,7% ze základu 237 jedinců slavíka tmavého

Výsledné ověření platnosti jednoho z rozlišovacích znaků: Posloupnost exponovaných ručních letek křídla.

Lednice a mrazáky se konečně zase budou moci nadechnout, nejhorší mají za sebou. Nejeden (dosud dvacetiprstý) aktér pomalu obhlíží plac, odkud odpálí letošní (zase o kartuš údernější) rakety, osvobození kapři pod nábřežím nakládají s posledními minutami vědomí. Psi v obavě zahlíží na kalendář, zima pro svátky vyšetřila dokonce pár pěkných krystalků jíní! K bezpočtu klávesnic, fotokronik a diářů přichází chvíle výročního bilancování…

I zdejší blog má kde lovit, z čeho vybírat. V soukromé ornitologii, soukromém ptačím parku stejně jako v soukromém cyklu života. Poslední oblast odkládám na poličku, projdu ji v klidu bez lidí.

Zprávou všech je, že ještě příští rok se budeme tady scházet. Kdo už toho měl nad hlavu, musí vydržet, nebo ze soupravy někde při zpomalení hbitě vyskočit.

Co bylo mezi zajímavostmi sezóny pětadvacet?

Znovu jsem procházel hnízdiště slavičích párů a v úkolu navíc počítal osídlení. Na zakázku (číslo slyšet nechtějte, ať nejsem provokatér). Znovu jsem chytal v období prázdnin. A oboje sypalo zážitek za zážitkem, oboje stálo za to. Desítky hodin se měnily v stovky, stovky v tisíce. To je objem který potřebujete, abyste se potřebně rozkoukali a navázali na roky předešlé. Rozpracované úvahy dotáhli do verdiktu, těm nově založeným pomohli růst.

Urodilo se docela kontrolních odchytů po oblasti, kdy některé přesáhly hmotnost. Odchytal jsem pečlivě kompletní léto pod hvězdami, aby poznatky měly úroveň. A zas přišlo hlášení, jakých mám po šafránu, ze zahraničí. V parku pak nedávno našly se houby, opravdu vzácné. To jsem si o nich přečetl z knížky, jež byla na mé jméno pod jehličím. Z krajin tu vzácnost vyhnalo hnojení, a to my neděláme. Dusík se drží v nejnižší možné míře spadem či splachem. Proto u nás v lesíku nádhera může existovat. Bez přehnaného vytahování, opravdu člověk nemusí udělat mnoho. Kotlinu stačí neterorizovat, servis k ní nepřehánět. Od německého autora knížky jsem se dozvěděl o indikátorech k životu čisté louky a kapitolu ani nedočetl, když jsem pochopil, že že ten chlap od filmu musí stát nejspíš někde u nás. Jen jsem ho už v místě nezastihl. Na formě pro českého čtenáře se podílel člověk z redakce našeho klubového tisku, velmi mne zjištění potěšilo. Kniha o louce je mimořádně krásná a já už se s „kosénkou“ klepu na jaro. Zvuk už nabírá dobrý, když vedu ji myšleným řádkem.

Co bylo tedy emočně vypjatější okolo slavičího peří? Výhra s nalíčeným prostředím za tabulí. Král pěvců na to skočil a doufám, že na jaře už to nebude překvapení. Pak těsně před létem zjištění, že slavíky vlastně jde pochytat všechny. Klíč k tomu jsem doposud nezmínil a v první fázi určitě není pro internet. Pak přišel tmavý slavík ze severu a výzva k opravě nepřesného určení věku. Kroužkovatel omyl uznal a stanice hlášení opravila. Působivými chvílemi jsou setkání po noci se slavíky, jenž byli označeni v hnízdě jako mláďata. Ne, že bych to z dávných let zaměření na problematiku hnízdění neměl ochutnáno, ale tihle čerství „osamostatněnci“ – to je něco moc milého. A vrchol zážitků měl teprve ku dveřím našlápnuto. Ještě jsem netušil, když posteskl si, že „z venčí“ hlášení pro letošek ponejspíš neuvidím, co děje se nad Biskajským zálivem u břehů Atlantiku. Slavík od nás se tam nechal polapit kolegou a opsat si kroužek. Uff, to je panečku hlášení! Kolik času na zbylá potřebná bádání bud mít, nevím, ale faktem je skutečnost, že velmi výrazně jsem přitvrdil krok.

Pak přišel modráček, ohlášený z francouzského ostrova Korsiky. Jakoby snad francouzštiny nad mými slavíky bylo za poslední roky málo. To místo je ovšem nádherné a já toho slavíka podezírám, že už z pobřežní rezervace dál nepoletí. Kdo ví, jestli tam loni nepobýval taky. Jsou mu totiž dvě léta, nyní už tři. Ale nehnízdí u nás ve Slavičím háji, jen se tam prve narodil. To ovšem modráčci – a právě zejména samičky – s velikou chutí dělají. Dálkové odklony pro ně nejsou nic nezvyklého.

Mladí modráčci se do míst původu příliš nevrací.

Ale stydím se, nemělo by tomu tak být.

..Jdu proti odezvě z větví. Opatrně, abych něco nepokazil. Slavík o mně ví, ale neřeší to. Zajímá ho vzešlý zpěv, který z opatrnosti producenta hned ztichl. Zbytek až u sítě, až bude nalíčeno.

Už z chování opeřence lze odvodit představu, kým bude. Někdy to neplatí, ale většinou trefím. Ano. Se slavíkem se známe. Odběhněme od všeho dalšího v dosahu roští a pojďme se zaměřit na slavičí navracení.

Kroužkování to předkládá spolehlivě, máme-li území zájmu pokud možno dlouholetého. Jedinečná kombinace doprovodné značky nepřipouští omyl. „Jistě, je to on a my se známe“. Toť slova z momentu setkání, ale pocit je pouze dílkem pracovního nasazení. Primární je sběr dat o věrnosti místu hnízdění, místu narození či snad využití stejné migrační zastávky, účinkování v známém manželském svazku, i mnoho dalších informací. Třeba, zda zranění na hrudi je už zaléčeno, když loni nevypadalo dobře. Zda poničený šat vlivem parazitace má už zpěvák přepelicháním v pořádku. Zda zmařené hnízdění z loňska, kdy stojan pro silniční ukazatel při betonování znemožnil vyvedení mláďat, neznamenal pojetí nedůvěry k hnízdišti a odchod jinam. A tak dál, a tak dál. Je ohromné množství možností, co vše v setkáních rozpoznávat. A pokud se člověku nechce následně po kontrolním setkání, může učinit v návratech k události. Třeba po letech. I po desetiletích, jak to mám já.

Zvykl jsem si, že slavík z „tenkrát“ je tím, kterého prohlížím kontrolou. Ale přivykat bych neměl. Vždyť jde o ohromnou věc! Ti ptáci, o nichž (bez legrace) stále vím tolik málo, trefí domů ze strašných dálek. Ano. Vždyť jsou to oni, kdo tu byl loni. Měl bych udržet k události euforii začátků, kdy takových dokladů bývalo málo. A nálada tolik vzrušující. Není to nijaká samozřejmost. Kolik jen problémů svět kolem co chvíli chystá.

Jaký je po kritických místech například hliníkový spad! Kde tmavnou všechny ty slavičí kroužky, které dolétaly? Po hnízdištích? Na cestách starého kontinentu, či snad po Africe? V horách, když přelet se nakonec nevydařil a domů se pták nikdy už nepodíval? Měl bych si znovu a znovu uvědomit, že kontrolní odečty mluví i o umění přežít! Dokončit cestu nazpátek, když předešlá na konci léta se úspěšně vydařila. Brnět snad prsty by mě měly! Nad půl tisícem důkazů, že slavík se navracet umí. A stejně sesbírané nestačí. Ještě chci znovu pod větve až duben vystaví vstupenku pro setkání. A znovu se pokusit jako tenkrát. UŽASNOUT.

Už je to pryč, roky praxe v terénu jsou dnes jiné. Člověk rychle přivykne všemu poznanému a zítra už podobné nepřekvapí. Vždyť už to zná. Rutinně z neznámého výměru polyká hodinu za hodinou, akci za akcí, sezónu za sezónou. Překvapit už jej snad může jedině když vsadil na úspěch a nenachytá – něco se někde smeklo. A nebo přijde-li do sítě pták okroužkovaný neznámě. Tam emoce ještě zafungují. Jinak se dokola líčí, vybírá, kroužkuje a zapisuje. Snad jenom krajina a její posuvné obrázky nabízí k průběhu doprovod originality. Jinak je, jak výše uvedeno.

Aby text vyzníval spravedlivě je potřeba říct, že dávné roky a jejich sezóny opravdu stály za to. Je tedy „nadžito“. Nikdy už například nenapadá do časně ranních sítí sedmasedmdesát slavíků. A ráno následné jenom o dvacet míň. Ano, to dovede nejspíš jen jediné místo pravého Polabí o letním nejsprávnějším čase. Kdy se předpoklady během necelé hodiny obrovského divadla zhmotní. Vím, co je za pocit, když kroužky z bužírky jdou, podobně už bývá jen ve vlaštovčím rákosí či před břehulím pískem nastojato.

Jinde a jindy jsem zpod stříšky sklopky vylovil černého slavíka, s kterým jsem vůbec nepočítal. A to jsem měl uši dost poctivě vsunuty do křoví bažantnice a teprve po propuštění okroužkovance z ruky jsem pochopil, že zpěv, co zněl doposud, patřil jemu. Když se na svobodě znovu rozezpíval a přidal k obecným slavíkům sousedícím. V prostředí, na hony vzdáleném od promáchaných vrbin i olšin středního Polska. Sklopku u tyče sítě jsem „odložil“ jen proto, že jsem měl pochytáno a bylo mi líto odhrábnutého plácku.

A co kolem odchytů ptáci jiní? Vždyť vypnutá síť si nevybírá, po čem dřív skočit a co možno oželet. Šel devátý červen roku 20212 a do čtrnácté hodiny chyběly tři minuty. Bousovské moře mělo hladinu jak stůl a na boudě z betonu, kde jsem v osmašedesátém četl napsané vápnem rusákům, že domů to mají tolik a tolik kilometrů, je dnes vzkaz zamilovaného kluka. Jakoby neměla stačit už tato radost, vedle levé tyčky sítě, kterou jsem líčil na slavíka, vidím od silnice v pletivu flek. Doopravdy jsem myslel, že kdosi od splavu nohy si smáčející mi podstrčil z legrace zbytný kapesník. Jenomže, ta hloupě postavená síť stála zrovna před obtěžkanou v úrodě třešní ptačí-ptáčnicí. Všechno mi docvaklo, až když se od bot začalo kouřit. Byla tenkrát totiž ta vzácnost setkáním prvním. Dnes už má člověk zmíněné zkušenosti a nejspíš bych tolik neutíkal, kdy důvodů našel bych o jeden víc.

Dám tedy obrázek, aby pro dnešní čas bylo napsané slavnostnější. Je jak z pláten mistrů, co dávno nežijí.

Buďte blaženi.

Já už hůř slyším, ale slyšel jsem ho.

Pavel Kverek

Schválně jsem pro ten obrázek zajel. Je to 2x deset a půl kilometru, nic strašného. Květnatá louka Slavičího háje to nechce vzdát ani když je na ni kalendář hrubý. Nedivím se mu, mělo se spát!

Nikdy jsem nic podobného nezažil. Zimy stále měkčí. Červenek v parku zdá se být víc, nalíčím na ně ovšem až v novém roce. Už jsem letošek uzavřel. Jeřábi též nikam asi ani neodletí. Slyšet jsou po celé odpoledne. A když přicházel večer, zažil jsem kouzelnou věc. Dvacet čtyři divokých hus chtělo sednout k nám do mokřadu. Byly už úplně nízko a obrázek mohutných těl nad hlavou v nabourané formaci – pak úlek a odlet ke Zvolínku. Přenádherné. Člověk od drobných postaviček pěvců přeci jen takový obraz nevidí každého dne.

Květina zajde, protože mráz už se pomalu chystá. Nic světoborného, pár dílků pod nulou.

Ještě před husami, když zapadalo slunce, stoupl jsem si na schůdky maringotky, odkud si ukládám do paměti slunce odcházení. Jak tažní ptáci. To místo je nezvykle blízko uvážím-li, že o prázdninách v létě jej od místa čeká ještě pořádný kus cesty. Až za komín fabriky před vodárenskou věž. To ale zas někdy bude. Už se k tomu sluníčko nadechuje.

Slunovrat za dveřmi a měl bych směřovat k oslavám. Trochu matoucí je slovo „zimní“, jako by snad zima měla začínat. Půlka je pryč! Tenkrát jsme o tomto čase měli již škrabáky na sníh do půlky obroušené. Naproti tomu – včera jsem chodil motýlí loukou a statečný sléz si nechává ještě poupata, co kdyby se více oteplilo. Ještě ho v kopečku letos nic nesejmulo. Ano, v kopečku. Máme konečně i pozici nad kotlinou a už do ní směřují teplomilnější věci.

K oslavě vlastní: Dám jeden z důvodů, proč bych od návštěv slavíků nemohl odejít. Pojďme k tomu blíž, nejlépe zcela natěsno.

Jakmile doběhne březen k poslednímu dni, krajina zdejší chystá svátečnosti. Dříve bych to pasoval na květen – kdepak – od nového století žijeme ve větším spěchu. Máj samozřejmě zůstává skvostným, ale apríl je měsícem, jenž vede slavíky domů. Ze všech jejich cest, z dálek sahelských, přespouštních, nadhladinných, velehorských – do křovin Česka.

Dávno o tom čase už jsem na nohách, zkušenost nejde okřiknout a poslat kleknout do kouta. Na vině tomu jsou dvě obyčejná slova: „Co když?“ Kniha slavičích příletů je sice maličko prolhaná, ale podstatu bychom z ní vyklepali. A tu je potřeba za dotčených časů brát opravdu vážně. Co když?!

Místa jsou odpočatá, dávno při vědomí. Čekají jako já, vím to o nich dávno. Vidí mne přicházet v ruce s krabičkou, vidí mne napjatého – připíšu dneska už, nebo zas ne? Které ze stovky míst vybrat, když všechna za jeden den nepostihnu? Tak zrovna v této loterii dlí jedna z nespravedlností. Pamatuji, jaké náhody kolikrát stály za rekordním záznamem. Po hledacím dni jsem například rezignovaně zahrál pár tónů v podvečer u jedné vsi cestou do schůze. Schůze „zelených“, aby bylo jasno. A co se stalo, postaralo se o následný neklid na židli o sešlosti. Zapsal jsem, samozřejmě! Protože slavík tam tenkrát už opravdu byl. S poznámkou: „Byl v místě nejspíš už včera“, jsem na něj druhý den chvatně pospíchal. Před Husí Lhotu.

A teď ještě pár písmen k náladám oněch dočkání se. Přestože mapovatel funguje za tužkou s notýskem ve dne, stojí i večer za návštěvu. Vzduch sice chladne, ale poupata větviček svítí do daleka. Drozdi natřikrát kopírují po verších abychom poznali, že jsou to právě oni. Krajina průhledná dlouho nevydrží. Energie – kdo umíte užít to slovo – je nadobro všude. Vždyť míza se dere metat nádherou. A do toho vy soukromě víte, že támhle v tom příkrovu jsou čerstvě nejvyšší noty doma. Ještě je neslyšíte, až později. Dvakrát či jednou, až se dál setmí. A v tom dlí další z prolhaností mého mapování. Když se vábničky neznaly, zápisy příletů mohly balamutit. Mistr už v prostředí klidně moh´ být. Co s tím? Jaký já jsem badatel?! K čemu čas namířený na rezavé peří může tak být? – Kdyby ne k jinému – k radosti z poznávání. Z pobytu v krajině, kterou mám rád. Která je dojemná , držící v tajemstvích vše, co na pohled první jsme nevyčetli. Co nejedno vůbec nevystaví – třeba i proto, aby o kapitál s lidmi nepřišla. Je pouze k těm, co nepřišli narvat si – přišli jen v tichosti prožít.

Tak buďte zdrávi a užijte noci. Lepší už brzy nebudou.

Jak nabírám zkušenosti, je determinace snazší. A přeci někdy na slavíky nestačím a záhadu nikam neposunu.

Kostlivec ve skříni…

Prohlížím skupinku fotek tenkrát ze Staré Studénky každou chvíli a říkám si – ono to nakonec vyjde. Zatím ale, ať dělám co dělám, dvanáctiletý otazník nepřeohnu. Chyba není u mě, vznikla v čase okroužkování na jihu u Středozemního moře. Na severu Pádské nížiny neurčili věk odchyceného slavíka. A přitom možnost byla, jarní pták musel být k rozpoznání. Na dotaz o upřesnění nikdo nezareagoval.

Normálně bych stav napravil u nás, kde je slavík domovem, ale o pár dnů jsem měl smůlu. Pelichal, a měněné peří křídel bylo ve fázi, kdy velké krovky už nebyly. Nebyl rýdovák, z velkých letek zůstaly původní jen okrajové a z těch nic nejde. Škoda, stačilo přijít pod Babu o týden dřív. Ani znaky peřím se nezabývající nepřinesly úspěch. Budu to muset vzdát. Nemám v rukávu schovaného už nic.

Nejeden řekne: Taková hloupost! Založit do archívu a nechat už tak. Vždyť to je jeden z mála výsledků z jara z jižního návratu pro naši stanici. Kdepak! Pro oba slavičí druhy to je velepodstatné.

Zůstává výsledek tajemný. Kolik jiného ovšem na slavíky dál nevíme?! Do tuzemské databáze přibývá výsledků na přímém tahu. Ne, že bychom nestáli o data meziroční, ale dva body na cestě přímého postupu opatřené číslicemi konkrétních dnů, to je něco. Starají se o to zejména noční odchyty v létě. A hned mohu nabídnout další letitý oříšek. Odlétají obecní slavíci prvního roku života z oblasti Slovenska i hnízdišť moravsko-slezských daleko k západu, nebo uhnou pod Alpy na cestu Adriaticko-tuniskou? Kdy Saharu překonávají „na široko“. O těch z lokalit Čech je jasno.

Závěrem potřeba říct, že v novém století bodujeme. Nekroužkuje se málo a jen je potřeba vyčkat podpory štěstí. Slavíci se objevují v daleko větší míře na seznamech od Sofie po Madrid, což je skvělé.