Zaměřeno na slavíky

Bude to totiž nezapomenutelné. Pan doktor si to zaslouží.

To ona vás vytáhne za humna, ona nakrmí smysly. Ornitologie. Tenkrát mne to slovo trošku štvalo pro určitou kostrbatost, dnes jej mám rád.

Zase mne chytla a od práce odvedla za rybník. Bylo prý potřeba zkusit „hrát“ modráčky, ale navzdory výskytům místy republikou, tady ještě nejsou. Jdu ale loudavě (už mám spousty času) travnatou cestou, přede mnou zaniklá hráz rybníku, porostlá stromy a keři. A slyším ptačí hlas. Ne zpěv, kontakt. Krok upravím v plíživý, zvědavost postrčím před sebe. Jasně, tušil jsem to – brávníci.

Sedí na dubu, tedy v něm. Ty dva dřevění chlapáci a s nimi babyka v letech podobně, tvoří okraj porostu. Drozdi o mně zatím neví. A nedoví se, protože se nepohnu. Chci s nimi být co nejdéle, brát z nich cestovní pozdvižení. Je hodně po poledni, odpočívají. Před nimi kdoví jaký lán světa – a možná? Možná, že ani ne! Mohou být tady ze skal ráje českého. Hnízdívají v něm. Je jejich čas, pospíchají.

Šlapu po poli mezi štěrkem. Než přijde večer, trošku si pochodím, jestli bych našel kus zátěže pro lehké kapsy. Moc to na těchto polích nejde, štěrku dost, drahých šutrů málo. Trénink na vytrvalost. Když vydržíš, pobereš. Moc mi nevadí, že se člověk shýbne k hroudám jen opravdu vzácně a kolikrát i marně. Protože hlava je úkoly vrchovatá. Přemýšlím nad dávnou Jizerou, jak široce musela ukládat v zdejších terasách. Opravdu ze široka. A nebýt vydrancované ornice, podklady bychom neviděli.

Přiznám jednu nedokonalost. Kameny všechny neznám, což chyba. Kolikrát seberu nerost a nezařadím ani náhodou. Vždycky jej odhodím stranou, nepoznaný. A pak jsou tu další zapeklitosti, kdy minerál hledaný je pouze podílem části objektu. Takové odhazuji též. Beru jen čisté. Platí to pro omleté krystaly záhněd – šutry, kterým jsem nadobro propadl. Už proto, že tady téměř v sběratelské podobě nejsou, jde o veliký svátek.

Kout na středním toku Klenice je v jarním. Naštěstí nerozkvetl dosud, ale nálada kolem dokola. V slati je od zimy chřástal a nejvyšší čas ho okroužkovat, než odletí. Vyzkouším na něj sklopku. Speciální. Mám je dávno darem. Tak uvidíme.

Místo ptactva jsem pověsil kamínky, protože z peří nic na odiv doposud nemám.

Podle těchto tahových nápověd by měli modráčci začít dosedat do mokřin. Začínají se totiž ukazovat budníčci menší a to za starých chytačů platívalo. Tato souvislost.

Pohyboval jsem se včera v Slavičím háji a ještě je mokřad v klidu. Byl by to výrazný rekord, ale proč by jinak ti budníčci proletovali? Jeden byl i v naší zahradě u kovárny. Je milé se na ně dívat, jak si vedou po cestě. Znovu bych tady skončil v okouzlení tahem. Ono se to už totiž nenápadně nastěhovává či proletuje. Špačci, drozdi, čejky. Posledně jmenovaná opět u nás nad loukami poletuje, neodlétá. Jak to dopadne, uvidíme…

Slunce se tedy letos znovu vyznamenává. To zase bude průšvihů mezi větvemi, jen co ustoupí noční mrazy, které stromy drží zpět. I teď stoupá přes Hrádek, jeho dráha už je o mnoho delší. Ano, čas se nezastaví. Fascinují mne dávné národy, které byly ku přírodě natěsno. Pak už od nich všichni následující jen opisovali a doplňovali potřebné kudrlinky, protože to prostě bylo dobré, bez chyby. To se přeci muselo hodit. Vracet se do těch časů nebudeme, neměli bychom po kapsách chytré telefony.

Opět se píše o saharském písku. Jako loni. Jenomže loni to přihnalo ptáky z cest nápadně dřív! Uvidíme. Odcházím rozvážet zeminu po chytacích chodníčcích, abych si na nich v létě nepolámal za šera nohy. Navážím, rozhrabuji, dívám se na dálku do léta, co přijde. Ta hlína proroste trávou, půjdu po rovině. Jsou to takové práce ne-práce. Ale jsem v místě součástí ptačích přesunů, to se mi líbí. Zajímavé, že mrazivé noci varovaly i vrby, nekvetou.

Táhnu do bažin, vzpomínat na nejotužilejšího slavíka – modráčka středoevropského.

Z okna vidím ve značné výšce letět tři černé kosy. Opravdu černé, budou to samečkové. Migrace těchto obyčejných ptáků nám docela uniká, nikoho příliš nezajímá. I oni ale umí letět. Vrací se od moře. Domácí dva koncertmajstři, každý v jednom koutě, se věnují svému, přelet dálkařů je nezajímá. Podobně to vypadá u slavíků, jen jejich migrace není vidět. Když se místní slétnou a usadí, letí „přes ně“ cizí.

Ptačí tah začal. Už běží. Monstrózní přesuny potrvají až do půlky května. Jak dobře, že ta událost ještě funguje. Než se aktivně zapojím, než budu při tom, stačí se dívat. Vložím se do toho, až budou modráčci. Tím prakticky zahájím letošní sezónu kroužkování. Čtyřicátou třetí. Je to tak dávno, že jsem si musel ledacos připomenout, třeba to, že prvního slavíka jsem uslyšel v roce jednaosmdesát. Vlastně vše začalo tenkrát. Nikdy jsem dva čekací roky nepočítal, ale měl bych. To už jsem hledal hnízda a pomalu zkoušel bádat. Bylo to jiné, než chodit na ryby. Tam o žádný veliký výzkum nešlo. Vercajk jsem odložil a posvářel i vypletl sklopky. Třiaosmdesátého jsem se vydal ke zkoušce a zavázal ke specializaci. Vyšlo, a mohl jsem líčit. Přesně vidím, jak jsem kontrolou nakukoval pod doubek k šípku. Byl tam! První slavík specializace. Kroužky tenkrát bývaly na špagátku a bylo jich málo. Sítě nebyly vůbec. Mezi hnízdišti jsem jezdil na kole. Slavíků také bylo daleko míň. Je třeba mít opravdu na paměti, že tato oblast je samém konci rozšíření druhu. Úroveň výzkumu šla strašně nahoru za ten čas. Kdyby všechno zůstalo při starém, tolik let by mne to asi nebavilo.

Je čas dívat se k obloze. Vracejí se k nám ptáci. Čím víc jich je ve skupině, tím je dojem silnější. Viděl jsem posledně hřivnáče, bylo jich opravdu hodně. Chtějí doletět každý jeden a myslím, že je ta energie znát. Malíři se vždycky dívali k ptačím shlukům na nebi. A pak je nanášeli. Básníci se jim dívali přes rameno a taky to s nimi cvičilo. Ptáčníci, ti se drželi v ústraní, vařili jmelí k potírání pelyňku. Věděli o studánkách, kam líčili. Ornitologie žila první schůze, lidé k sobě byli přátelští (bývám dost naivní, alespoň mi to tak připadalo. Snad to i bylo). Zpětná hlášení stála svátkem a osou všeho toho dění byli ptáci!

Sítě dnes líčíme mezi lehounké skládací tyčky z tvrzeného aluminia, kroužků je dostatek, hlášení přilétají vzduchem a okamžitě. Jenom ti slavíci, co mi k zajímání zůstali, drží se na slovo skoupí. Nechodí, a nechodí. Ještě je šance, že se některý připomene teď po cestě domů. Že kroužek komusi ukáže, někomu s chytrým telefonem. Jako před lety na jihu Francie, než ho lidé na chodníku pod sklem zvedli a pomohli k dál k cestě. Mám i v mé ornitologii rád dobré zprávy, mám to tak nastaveno.

Ať i vám dobré zprávy se staví do cesty! A ať jich je víc, než toho šafránu.

Ne, že bych hráběmi opracovával celý přičleněný půl hektar, pohraboval jsem jen kolem hraničních kůlů, ale přesně v „pravěkém“ rohu. Posledně jsem proběhl v hluboké orbě celý lán nad námi, kde v jílu štěrk se ukazuje, výsledkem byly pouze čtyři acháty a jeden araukarit. Myslel jsem si na víc. Ale vím, že pak se stejně něco ku mne stane, třeba dodatečně, když už člověk nevěří v nic.

Nenašel jsem nic z doby kamenné (bude se ještě vláčet, šance trvá), našel jsem ovšem kamínek velké vzácnosti v zdejších terasách. Acháty jsou těmi červenými, krásnými, typu „Železnice“ a nyní tento křišťál. Na rozdíl od záhněd je tato forma jemně krystalického křemene opravdu čistá a kdo umíte pustit mysl z vodítka, pro toho jsem jej před chvílí podržel proti zapadajícímu slunci dole v zahradě.

Nejdřív ale obrázek bez efektu, aby byla vidět čirost drahokamu. Na rovinu – „skleněná“ je jen jeho malá část, ale postačuje. Takových let jsem nehledal, v mezičase jednou vltavíny dole na jihu, tady na polích nic. To patřilo dětství. Teď kus štěrkové terasy vlastníme, a mne to strhlo zpět, jsem zase hledač. Nic jsem nezapomněl z fortele.

Takže, tady je první podoba…

Tady druhá z odvrácené strany, kdy do kamene vstoupilo slunce.

Pak jsem šel do slati budovat hnízdiště modráčkům. Už to nebude dlouho trvat a (snad) přiletí. Pásmo mokřin je letos opravdu v kondici, snad je přemluvíme. Na obrázku severní výseč mokřadu.

Jemná brčka rákosu s travinným patrem budou posečena až před létem kvůli cvrčilkám zeleným. Tak to u nás chodí. Park je pro všechny.

Byl by to zvláštní příběh.

Protože to místo je šílené a zároveň mi dalo vyniknout nejvyšším možným způsobem v specializaci. Ano, jedete od Prahy na Liberec a blížíte k Mladé Boleslavi. Nebo míříte z Turnova do Brandýsa a už se blížíte k Boleslavi té samé, jenom z druhé strany (ať je to vyvážené). Pod autem vnímáte nadjezd, a to je ono! Kdybyste byli na linii sami a mohli si dovolit, zastavíte, vystoupíte a ohnete se přes zábradlí po obou stranách.

Je zevlácké léto a život periferie v plném kvapu. No, to je trochu přepálil. V plném poflakování – tak to je správně. Kam oko dohlédne, flákač vedle flákače. Smolaři, nikdo jim nechce dát práci a oni do toho posledního by tolik rádi..

Šlapu v plesnivých leženích předchůdců dnešních týpků. Buď jsou po svých smrtích, nebo šli za lepším k zmíněné Praze. Alespoň tak to znám z nevyžádaných vyprávění. No, a měl bych se trošičku už za klávesnicí krotit, protože „čtyřlístek“ mimoúrovňového křížení silnic za to nemůže a ke mně stojí vzácným dobrodějem. Tady jsem urval největší překvapení výzkumu, tady, v sektoru jedna. To je ten, pro sjezd do města od Turnova. Tenkrát tam po stříbrňáku (kultivar smrku) lezla velkokvětá růžová trnovnice – královna květin. A zpíval slavík naprosto divně – a hlavně v šíleně vysokých dnech prázdnin. Původní pár rezavých mladíků právě vyváděl pod jasmíny potomstvo a tenhle slavík metal notami jako v máji. Stav jak opsaný z dávné německé studie. Jenomže já tu práci tenkrát neznal. Ten pták nešel chytit za žádnou cenu. Já jsem to ale neváhal vzdát. Ti dobří lidé podkřoví se odpoledne raději povytráceli k obchoďáku, k tomu, kde parkuji a z rozhlásku slýchám pokyny k pokladnám. Četli byste rádi asi dál, ale já to odetnu. Je to tu někde vyvěšeno, i s onou klíčovou návštěvou novináře. Prostě, ta lokalita hostila F,+2K (břicha souvisle opeřeného) F1 slavíka, kterého nikdo na světě dosud, ani potom, nechytil – a pokud ano, pak nerozpoznal. A jestli rozpoznal, nikomu o tom neřekl. Prostě, můj výzkum je první a jediný tímto, v čase tak nenápadným, odchytem. Že v místě zrají české olivy hned za obchoďákem, že tam je v trojúhelníku železniční fabrické vlečky plácek velevzácných motýlků, že je pod mosty díky průvanu zima jak v Rusku, že při líčení pastičky do prsti musíte hlídat prsty, abyste do nich nenapálili za motyčkou nějakou tu aplikační jehlu, že počítáte s tím, až uvidíte množinu vypakovaných kabelek – to vše je unikátní atmosféra periferie bohatého města. Úplně se k ní netěšívám, ale slavíků hodně a místo dlí v letitém seznamu plácků.

Je to se slavíky dost už přes čtyři desítky let. Mocně jsem zažil o těch výpravách. A právě, jak jde čím dál hlasitěji čas, připomínají se momenty od chytání. Možná po širém světě ten, kdo ovládá téma líp, ale věřte, přetupým musel bych být, kdyby to do mne ty roky nenacpaly. Vždyť si to jenom představte. Co jste každý za ten čas stihl! Kam jste se posunuli, kterak rozkošatili, co vše jste stačili dokázat sobě i druhým. No, nebylo by to divné, kdybych zůstal v tématu polovzdělaným?

Ať se vám za března povede všechno. Pokud to jen trochu půjde.

A ještě, ať jsme dnes tady dlouzí… přidám jeden moment. Bude místo fotky periferie, tam se už podívejte živě, až pojedete kolem.

Na vernisáži, když jsem dokončil řeč, přišla paní: „Vy už si na mě nepamatujete, ale já na vás ano. Nedá se zapomenout na vaše přednášky pro důchodce, kam jsem chodila, do naší univerzity“. Samozřejmě, že jsem nevzpomněl, to ani nejde. Za roky bylo tváří strašně moc. I mistr malíř, k němuž jsem na místě promlouval. On, i jeho paní. I ta byla v Galerii pod věží přítomna a sešli jsme se poblíže rautu.

Má hlava si zaslouží takové chvíle, vždyť – co jsem dělal, dělal jsem rád“.

Jedu silnicí na jihozápad. Ne nijak daleko, jen do hlavního města Mladoboleslavska. Ale ono to stačí, po cestě potkám početně slavičích hnízdišť. Dlouho jsem trasu nejel a tak mám strach. Období vegetačního klidu je smrtkou s do hladka vybroušenou kosou pro křoviny podél cest. Ano, vybral jsem si slavíky, netýkají se mne tím pádem vyhladovělé hladiny rybníků, netýkají se mne rozorané meze skřivaní, netýkají se mne po-shazovaná hnízda z poslepované hlíny – já pracuji s křovím.

Ve smutku vydržím dlouho, i když to není zdravé. Neumím ve chvilce zapomenout na místa, kde jsem tolik prožil. Kde je vyklučeno, zlikvidováno. Jednou pro čerpací stanici, podruhé se nový majitel napřáhl k realizaci svého záměru ku byznysu, potřetí údržbáři tratí a cest periodicky splnili plán. Možná jste někdo účasten v těch zásazích a hned vám říkám, že je to jistě jen vaše věc. Já mám jen právo se průběžně bát a o to víc velebit Slavičí háj. Tam jsem tím vykonavatelem totiž sám a jak jdu asi křovinám po krku, je vám všem jasné. Zbytečně ani větvičku, slavíci by se vytočili až vletí do dveří!

Místa po oblasti, která přežijí, ve mně vyvolávají vzpomínkové vlnění. To mám v protiváze k odžitému strachu. Když keře a stromy stojí jako dřív, já už tam ten návrat vidím. A víte, jak to je? Když starý slavík nepřiletí, protože to prostě někde nedopadlo, objeví se tam posléze jiný, zpravidla mladý. Oni ta místa čtou bez chyby. Prostě v nich musí NĚCO být. Když toho „něco“ je víc, lze doufat i v páry dva. Severozápad Mladoboleslavska není žádný jih Moravy, tady mnoha-párové lokality moc nejsou. Výjimky existují, ale mnoho jich není. Třeba bažantnice pod Starou Studénkou, i když i ta už má roky největší slávy za sebou. Tam ovšem vstupuje do hry ku slavíkům fenomén jiný – stárnutí biotopu. Ano, představte si, že mistr slavík nestojí úplně o prales buřeně, nároky možno definovat s dost velkou přesností. Jeden na závěr uvedu.

V zdejší krajině většinou, když už je někde větrolam, jde o stromy jak růže na střelnici. Skvělé pro žluvy, taky že ji tam v máji vykoukáte. Slavík tam ale nebude. Ovšem pozor! Abych údržbářům jenom nespílal. Prochází-li linií elektrovod, nenechají jej ohrožovat vršky křovin a tyto čas od času vysečou. Periodicky zmlazovaný porost v průhledných sestavách listnáčů je ku králi pěvců magnetem síly mocné. Jakmile pařezovina vzejde do výšky badatelovy čepice, už jsou tam! Pod dráty hnízdí i potom pelichají, za potravou šmejdí mezi stromy. Píšu to proto, že taková hnízdiště na okolí mám. Asi už tušíte, co je tam vědecky nejsilnější. – Ano, když je pod dráty vyhlazeno, kam se kroužkovaní ptáci podějí. Věříte, že i tyto odpovědi už nákladem tisíců hodin mám?

Tak tedy, hezký březen! “Za kamna vlezem´“ je dnes stejný pravěk, jako když se v lochu lepily pytlíky.

Hezké jarní dny, přeji.

Stojím uprostřed louky a slyším skřivany. Je chvíli po poledni. Nezastavují, letí k severovýchodu. Už to mne naladilo, ale pak o kus stranou putují čejky. Blýskají křídly, všemožně mění skupinu a táhnou. Musím se dívat, ta nálada je všemocná. Myslím, že toto je důvod mého kroužkování. Já tomu musím být na dohled.

Slavíky vidět cestovat nejde, jsou něco jiného. Tam je zas nádherné chodit k jejich místům a zkoušet krátkým zpěvem, jestli už náhodou nepřiletěli. A přeci jsem trošičku i u nich zahlédl. Bylo to v horách na Moravě, když jsem tam jezdil. Noc byla za půlkou, vítr se stáčel na ten správný, brzdící. S ním přišla mlhovina, ale zvláštní, jen jako chuchvalce. Bylo to jak od parní lokomotivy, jenže v tichosti. Pak už byli všude – ptáci! Společníci vyskákali a šli do kontrol. Nebylo to nijak monstrózní, protože vítr sítě mlátil přes ruce, aby nechňapaly. Za lampou neviděn, sledoval jsem cíle, jak přiletují žlebem sjezdovky a jdou ke mně. Až letěl objekt, kde jsem si tipl a pak se po něm kousíček stranou natáhl. A byl jsem přesný, šlo o slavíka. Urval jsem tehdy zážitek naprosto nečekaný – vidět jej ze tmy sletět a odhalit cestovní strategii.

Migrační neklid je unikum. Krásně je patrný u budníčků. Cukají tělem, pohvizdují. Jsou vyhecovaní. Jednoho listopadového dne jsem v polní rákosině zaslechl „migrační neklid“. Představte si listopad, to už v rákosí moc ptáků není, v terestrické rákosině pak žádný. A přeci se za okrajem ozývalo cvakání. Ač jsem tehdy neměl s druhem větší zkušenost, tušil jsem správně. Byl to slavík modrák. To byly ještě časy nadbytku volnosti a tak jsem jel domů pro věci a sítí jej chytil. Píšu to proto, že on taky bez jakéhokoliv podnětu si mluvil pod vousy. Jó, takový tahový neklid, to je věc! Mám v létě pocit, že než slavíky pustím k další cestě, že jej od nich chytám. Ne snad, že bych se klepal nebo si popískával, ale koukám do dálek, pořád. A v noci před kontrolami sítí nemohu usnout. Hlava je překrmena očekáváními. Vždyť si dovedu představit, jak na samém jihu Skandinávie se hromadí nezkušení tmaví slavíci před prvním přeletem vody. A pak už je pod nimi Slavičí háj a oni přistávají! Slyším ty hlasy, jak se podporují. Sedí za tmy v homolkách vrb a hledí k východu. Jak noční tmu ranní čas chytne pod krkem a začne přemáhat, pohnou se blíž. Za pobídkou. Pak už jdou u stolku na řadu, ohmatávám na spoji pásek hliníku pro bezchybné uzavření a oni odlétají… Už zase jsou sví a dálka provokuje.

Nikdy se mi to neokouká!

Jinak to napsat nelze. Vysvětlím.

Abych odpověděl na dotaz, jak to je s tím mým psaním, budu muset nejedno vysvětlit. Psaní mohutné slavičí knihy se zastavilo chvíli po startu z důvodu neodbytných obav. U podobné literatury to hrozí úplně vždy, ale já bych nechtěl jít zcela podobně. Kniha se neobjeví, dokud některé otázky – “ležáky“ nebudou zodpovězeny. Já si ono dílo prostě zmrzačit nedovolím. Jediné, co mohu teď říct, těch listů bude svázaných sakramentsky dost. Potřebuji být zdráv, to je jediným inkoustem do pera. V kalamáři doufám, že je.

Začal jsem hned za výhybkou pracovat ale na díle jiném, kde ono nebezpečí „porodit mrtvé dítě“ tolik nehrozí. Spis má docela jinou povahu a tím i ruším prvotní nápad, že hlavní dílo by bylo hybridem. K odborníkům, i veřejnosti. Veřejnost odděluji a píši pro ni přesně, co jí sedne. A abych nebyl lakomý, tady je název: „Jak jsem poznával slavíky“. Strašně dlouho jsem hledal něco originálního a přitom přilnavého – teď už to mám. A když se tu po ránu zpovídám, k dětem svůj nápad držím též (o tom už jsem ale někdy mluvil). Tam je potřeba počkat (alespoň já to tak mám), až se přižene ten správný vítr. Vím, že se někde za Bousovem už pomalu zvedá. Ano, plachty mám po ruce od tenkrát, dobře o nich vím. Vždyť jsem je ani nesvazoval. Knížka byla brzy pryč i se svým nákladem, a to je pro autora zrcadlo, které by nevyměnil.

Tak, tady jsem odpověděl, vážení. Takhle to je – a kdo mne zná, ví, že se snažím slíbené ctít.

::: Končí měsíc pomalu a budou se ve vzduchu dít veliké věci. Bude to lítat.

Mne čeká prvního března, promluvit na výstavě v plechovém městě člověku, který, když jsem potřeboval dceři ke studiím malířskou praxi poté, co první kecal (to tak v životě bývá), druhý neuvěřitelně na poslední chvíli pomohl. Ano, byl to on – mistr Zdeněk Gola. Bude to podruhé, co budu splácet stejným způsobem a udělám to ohromně rád.

Zima bude končit a ještě jsem ani na chvilku nepoležel v slavičím archivu. Tak jsem šel zalehnout. Procházím paklík hlášení, vybírám vztažené k nočnímu chytání a pak mne napadne vyházet meziroční. Nechal jsem v ruce jen taková, která se vtahují k létu, po konec roku. A čekal tam na mne objev. Nádherný.

Člověk by řekl, že stačí arch přečíst jednou, nejvýš dvakrát hned jak přijde, a je po slávě. To by ovšem z badatelství byl jen slabý odvar, tam nerozpoznáte nic. A taky jich musíte mít pořádný vějíř, aby bylo co k čemu přiřazovat. Ach, to je zábava snů!

Na rovinu tady teď říkám, že jasné nad slunce, kolik jsem toho doposud neobjevil z těch linek údajů. Musí být vždy jen ta nejlepší konstelace. A veze to prémii. Tu vždy. Jako v nejkvalitnějších parfémech vydechují z karet vzpomínky. Tady už věda dostává výrazně na zadek, ale já si podobné dovolit mohu. A to je teprve zábava! Místo kroužkování – Stará řeka! Jak tam voněla voda za prudkým sešupem! Ale já její vůni znám odedávna, když jsem s dvěma „bambusáky“ a Stabily 341, silonem z Plané nad Lužnicí – pětatřicítkou, barvy modré, sedal na mlýnské stoce a čekal na úhoře. Voněla vodní tříšť úplně stejně.

Přemýšlel jsem, co udělat s výzkumem, až se čas nakloní. Pokud nebude mezi pěti dětmi nástupce, nabídnu vše muzeu do Mnichova Hradiště. Jinam ne. Zde se mnohé výrazně zlepšilo.

Kdykoli beru karty hlášení do ruky (mají samozřejmě i elektronickou verzi, ovšem já mám rád po staru), vím, že něco najdu. Že chytnu stopu jak Vořech s nosem v hlíně. Pak lítám od jednoho spisu k druhému, klikám v souborech fotek, prohrabávám náměry peří. Žene mne tucha, že o zbytečné kroky nemůže jít. Někdy se ale stane, že stopa se ztratí a návaznost nedostaví. Na přeblikávači se zlověstně rozňala červená! Však ona, potvora, zhasne. Jen třeba chvilku vydržet.