Zaměřeno na slavíky

V restauraci „U Bumbrlíčka“ mohla viset plastika od nás. Vše chystal jistý člen „společnosti“, včetně financování. Byl to takový nápad, který nás všechny přišel na dost času. No, a nevyšlo to. Ano, tam byla pátého dubna kdysi založena ČSO. To „kdysi“ znamená 100 let. Dnes už bych nic podobného nechystal, kladivo beru do ruky už jen svátečně.

Přeji však spolku, který je i mně milou střechou, aby žil do dalšího století v radosti a respektu.

Pojďme ale na staré čihadlo. Vezmu vás do močálů, které jsem pro dnešek, ještě s jedním člověkem, uchránil před zkázou, koordinovanou jednou zájmovou skupinou. Úděsné! Dnes ty informace mám.

No, ale močály za koncem žantovských polí žijí a prosperují. Zpod noh vzlétají bekasiny, slučky, kolem zpívají modráčkové. Včera jsem tam byl načíst situaci pro dnešek. A znovu jsem si ověřil, jak modrák je složitý úkol. Čas mi utekl v půli výzkumu a pak bylo pozdě. Ptáci, jako by tam nikdy nebyli a nebudou. Než opadl zájem na poctivou nulu, první kvarteto křídel bylo v tužce. No a ten poslední, ten měl kroužek od nás z parku, kdy jako starý zkušený tam byl v roce ´24 doložen. Taky v dubnu, o den později. Vím, co si o tom myslet. Není jediný, kdo to tak má.

Kdybych šel do bažin ještě k večeru, bude obraz zas docela jiný. Jsem si tím jist. Bude živý, aktivní. Všichni čtyři mokřadní slavíci byli staří – a zas to křičí: „Loni byl k modráčkům tuze zlý rok!“.

Krajinou vede ohromná spleť ptačích cest. To není, jako že – od jihu letí se na sever, od jihozápadu pokračuje na severovýchod, no a od jihovýchodu směřuje na severozápad. Možná v noci po pevnějších přímkách, ale za dne poutníci putují podle nabídky. Tak tomu je i tady u nás, před (Českým) rájem…

Stojím za rýčem v parku, obhospodařuji hlínu malinového sektoru pro děti, na švestce visí dalekohled. Může tam být, dožil jsem svobody – jsem stár – a žádný předák či firemní ředitel mi ono flákání nemůže limitovat. Mně se tak opravdu lépe pracuje, když co chvíli můžu pohlédnout do dáli po trasách rákosových doprovodů dvou drobných vodotečí, směřujících k fenoménu nejvýraznějšímu – mocně vyvýšenému náspu železnice. Z napsaného už zkušený birder tuší, že řeč bude o jarní migraci černohlavých bramborníčků. To, co se na té magistrále děje poslední dva dny, mi doplnilo hluboce neúplné představy dávné. Ta jejich pouť denní krajinou spíše nevýraznou rýhou Klenice až někam k Boleslavi začíná totiž v Bousově na Zahrádkách. A to ještě můžu být nepřesný! Kdoví, jak to je za hřbetem Hladoměře? Tam mě to nezajímá, to už v životě nepoberu. Člověk by nabrati sobě měl jenom tolik, co unese. A mám-li dál nést, je vymezeno.

Pojďte na pár vteřin k tomu živému obrazu…

Je za polednem – uznávám, nejpitomější čas „na ptáky“. Ale v lukách to lítá, jen je potřeba ty šíje přitáhnout. Opravdu, příměr by mohl být pěkný ve vztahu třeba ke zdejším koním na projížďkách, kdy hřívy se bez mála ztotožňují s vousisky třtiny rákosové. V barvě i ve struktuře. Jen na hřbetech posedává někdo jiný než po rákosí – tam bramborníčkové. „Červený“, „hnědavý“, samečci, samičky – všichni po lukách loví, a taky ve vzduchu. Teprve dalekohled rozkryje mocnost okřídlených sledů, to jinak nenápadné proudění krajinou dál. A velký pozor! Jsou totiž vmícháni i všichni naši. Ti, kteří okrsky drží už týdny a nikam za obzor nesměřují. Rébus pomohou řešit kroužky aluminia a chytačský um.

Podtrženo – sečteno: To se vám to ryje! Když máte ku práci svolenu „televizi“. Nezávislou.

Tak to je pro dnešek asi tak všechno. Promažte vchodové dveře na koledu. Je čas štědrosti.

Co budu povídat… Nemám strach se v březnu sám sebe zeptat: “Baví tě to ještě?!“ Odpovědět mohu klidně rok dopředu, protože moc dobře vím, že se slavíky už zůstanu. Nepoznal jsem v ornitologii vzácnější téma – uznávám – může to být i nedostatkem příležitostí. Ale každého jednoho bych tvrdošíjně přesvědčoval, proč se zajímat právě o ně.

A potkal jsem je po Česku všechny čtyři. I jsem na ně měl tu čest líčit. A když nalíčit? Tak věřit, že to vyjde. Že ten skvost do ruky nakonec na hrstičku vteřin dostanu. Pak, že se zážitek uloží, a ač maličko vybledne, neztratí se. Ano, potkal jsem je všechny. Znám jejich prostředí, nastudoval jsem zpětně o jejich životech možné. Zájem postrkovala fascinace. Okouzlení, chcete-li. Úžas – dalo by se taky doplnit. A nebo fluidum okolo nich? Víte, co to je, když jste někde slavíku nablízku? Dobře, možná to mají pouze specialisté. Po té hromadě let je to pořád stejné. Stejně neskutečné. Tisíce a tisíce hodin jsem s nimi už byl a bude-li Štěstí a Náhoda při mě stát ještě, rád bych pár minut připočetl.

Máme tu zatím po jistotě toho prvního – modráčka slatinného. Už to samo o sobě by stačilo, ale bude se přidávat. Nejtěžší je situace v kosodřevině Krkonoš, tam zvoní hrana u poddruhu rašeliništního. Pro slavíka tmavého na našem území příležitost je a on ji občasně uchopuje. Ne v čistých hnízděních, spíše se pomístně „přimotá“. Takže s ním počítáno do naší sestavy je. No, a pak tu je mistr křovištních dómů – slavík pravý. Ten je mým průvodcem v prvé řadě. Ten se stará o veškerý volný čas. Vede mne dokonce k tomu, když volný čas docela není, snažit se takový uvolňovat. Prostě někde něco jiného okrást. Tak si tu nekalost ke mně připište. Nemůžu jinak.

Bez kroužků, i ti kroužkovaní, přilétají hnízdit.

Na zázraky už věří málokdo, vše dílem rozličných náhod a konstelací. Tak tomu bývá také v ornitologii. Už jen při zjištění, že nějací drobní opeřenci ještě vůbec jsou. Krajiny chudnou, my s nimi. A přeci je pořád nějaký důvod pro radost.

Černohlaví bramborníčci ještě i letos jsou, někteří dokonce krajinou protékají a putují dál. Doma jsou jinde.

Modráčci by to mohli mít podobně, ovšem tento je zcela jistě náš, a to už šestým rokem! Nemá kontroly zapsané po všechny sezóny, někdy ptačí chytrost zvítězí. Po loňsku se tak nějak nabízelo, že nejspíš bude už po smrti, a hle – není. Jen o fotografování po prodělaném měření s vážením nijak zvlášť nestojí.

U jeřábů za náspem se tančí a vykřikuje. Vše tak nějak dočista směřuje k zahnízdění. A taky přišel si zalovit čáp, z hnízda na opačném okraji města. Chodí každý rok a nestěžuje si.

Je zajímavé sledovat jak ovocné stromy zabrzdily. Byli bychom jinak už v barvách a o vůni, čeká se, co bude.

A též se ověřuje výskyt toho slavíka v Praze, takže – uvidíme.

Den ptactva se zvolna loučí, zítra po oslavách budou všichni v kocovině. Jsem na to zvědav.

První slavík je ohlášen (ze včerejška) z Prahy, z areálu nemocnice. Dokonce zpěvem. A musím říct, příliš to nepřekvapí. Snad jen, že pták hned zpívá.

Příletový rekord nezpívajícího jedince je ovšem z dávných let od jihu Čech výrazně níž, pořídil jej Honza Hora – ten, který byl včera hostem za mikrofonem u Petra Voříška.

Pojďme si téma vyložit…

Konec tohoto měsíce už je ve znamení ptačího tahu. O tom žádná. Počasí ale do plánů hodilo vidle a nikam se nepoletí. To je k ptákům tvrdé, k sledujícím příznivé. Ptačí „vlaky“, putující krajinou, končí početně v „nádražích“, kdy dál „to nejede“.

V Slavičím háji taky nejeden stojí a strojvůdci pobíhají sehnat vodu, aby byla pára, až se za výhybkami znovu zaleskne zelená. Byl jsem tam včera v podvečer a rychle se vracel do auta alespoň pro dvě sklopky. Přede mnou v hroudách poskakovali rehkové. Ano, jejich „vagóny“ teď od jihu normálně jedou.

Tady jsou představitelé odlišných verzí a věků „kominíčků“. Brzy je uhlídáte po vašich střechách, vlaky pojedou dál.

Sejdeme se v dubnu, dlouho to trvat nebude, čas totiž v nádraží ani nepřibrzdil, pro něj severní vítr neplatí.

Je to takové badatelské, zaznamenávat odlišnosti slavíků. Vždyť stejný s druhým není jediný.

Posíláte fotky modráčků, někdy se divíte, proč objekt není předpisový. Chcete znát názor na věc. Až je budeme stavět na nohy z 3D tiskárny, budou jeden jako druhý. Příroda ovšem, ta má představu jinou. A za to ji chválím. Slavíci „hnědí“ umí být variabilní umírněně. Co dovede modrák, je už kouzlením. Proto vám na fotce chybí bílá hvězda, proto se jiný zdá až moc narezavělý. Další ještě do štítu nepobral ten správný blankyt, jiný z rákosí svítí jak z tunelu vlak. Buďme šťastni za všechny ty rozrůzněnce, ve výsledku jsme v pohodě. Česká krajina je konečně má, a není jich málo.

A – ano. Už zpívají. Hned jak se vám počasí bude trošičku pozdávat, vyrazte za poslechem. Než do třtin dorazí rákosníci. Pak budete mít práce o něco víc. A pamatujte: budete-li mít kliku největší, modrák se z úkrytu vznese nad rákosí a zazpívá v letu sestupném. To se totiž nablízku objevila partnerka a on to udělat chtěl. Aby věděla…

……………………………………………………………………………………………

Březen jde do finále už zítra. Osobně mu děkuji, že se nezbláznil tak, jak měl nakročeno. Stromy v našem sadu by to zas odskákaly. Zklidnily hormon a vyčkávají. V tom stavu jim mráz neublíží. A úvod dubna prý tvář podrží. Pokud to opravdu proběhne takto, čeká nás výbuch jara jak z pohádky. Na zlomu mezi prvními dekádami do toho vpadnou už slavíci praví. To se uvidí. Jedná se o plíživost z nejplíživějších, ale lze již také s opatrností poznamenat, že přílety uspišují. Opatrnost k tomu zvu proto, že pořád dobře vím, jak v minulém století metoda byla nahluchlá. Neobjektivní. S tím už ale nic neudělám, brát po vážnosti je třeba nové. Takových „nášlapných min“ leží ve výzkumu víc. Nebyl jsem dobrý, nebylo vždycky vše stoprocentní. Ale dílo je mé, věřím mu i přesto ze všeho nejvíc. Jsem to já, kdo u toho byl – a nejlíp ví, jak vše probíhalo. I noční odchyty nebyly v začátku objektivní. Metoda se teprve ze semínka nápadu vyvíjela. To dnes, dnes to je jiné! Ty nejlepší sítě čerstvě dovezené, výborné sklopky snadného obsloužení a zkušenost k nezaplacení. To se to srovnává sezóna za sezónou, to šumí bilancování. A i ten poznatek v sedlině na rýžovnici se občas zaleskne. Za takovým už možno si stát, cenu po oné zlatince rozhodně má.

Tak buďte zdrávi, čas slavičích příletových nocí se přikrádá k dolní i postranní hranici republiky. Ptáci se krmí v poslední tahové zastávce a jak starý kontinent počasí nakloní, uposlechnou.

Vždy lze něco objevovat. Zde třeba okolo Slavičího háje končí rozšíření slavíků obecných republikou „nahoru“. Ku Praze ano, na Liberec už ne. Není to úžasné? Mít takovou příležitost. Lidem proto říkám, ať si jich váží.

Jinou zajímavostí, teď ji vztáhneme k republice, je tzv. tahové rozhraní toho či onoho druhu. Stav, kdy určitý díl populace migruje tudy a sousední už jinudy. Když byste se rozkročili nad mapou Evropy a dívali se k Středozemnímu moři – jedni ptáci poletí vpravo, druzí vlevo. A nebo taky rovně, namísto směru k Bosporu. To bude snad situace našich slavíků. Ovšem, jen těch východních, a ještě – kdoví jestli… Možná ani to ne a tahové rozhraní se nás týkat nebude. Vyjde na Slovensko.

Jsou to aktuální úvahy, protože kroužkování druhu přeci jen cosi přináší. My nemáme pro moravský sektor zatím výsledek z podzimu, který by vedl na jih (a z Česka už vůbec ne). Ptáci se snaží putovat západně pod Alpami, pak cestu zalomit proti Dunaji a vletět Francií dolů. Tedy jihozápadní cesta. Jarní návrat řešit teď nebudeme, nedočkavost ptačích toužení postup zrychluje u některých příměji. Toť ovšem obraz, který nedrží odolný rám.

My ale dodnes opravdu nevíme, co se po cestách slavičích etap odehrává. Nejsme jim po boku a nejde tedy vykrádat operativní ptačí rozhodnutí. Hlavní proud je už ale jasný, a to bych mohl snad již vysázet do stránky tučněji. Jakoby by slavíci znali alpské obtížnosti, snaží se velehory míjet na odletu.

My ale přeci jen zkusíme zvážit přilétání. Důkazů „od hliníku“ příliš není, a spíše staršího data. S čím lze z literatury souhlasit – zastávek bude míň a kratší. Dva faktory tomu jdou vstříc: již zmíněný spěch z potřeby hnízdit, ovšem i úroveň občerstvoven. O tom se nemluví, důležitá je neméně. Oprosti vysmaženým místům letních postupů jihem Evropy, nyní je potravy daleko víc. Nemusí tak být po Africe, vážíme kontinent náš. Sleduje-li člověk kondici prvních navrátilců (až na výjimky samečkové), je ucházející. To znamená, že tělo není zdecimované, avšak – kam se hrabe na později se vracející samičky. Jsou připraveny poctivě. Ono taky ze strany bouřících samečků mnoho času k vybalování kufrů nemají. Tam ještě záleží (abych byl přesný), co tuzemské jaro. Jak to je v každém jednom roce předestřeno (vztaženo k počasí a především vegetaci).

Všechno zde zmíněné mne a mé slavíky za chvíli čeká. Za sebe říkám: „Připraven jsem“. I když se zase chvílemi budu omlouvat. Za mnohde naprosto zbytečně zmlácená keřoví (tentokrát mi přijde, že hitem je zejména dobývání dřevní štěpky), za domovy, které jsem pro ně neuhlídal.

******************************************A gratulace panu Zdeňku Svěrákovi. Za všechnu moudrost i naději, kterou „pobytem“ mezi námi způsobil. (Včerejší oslava byla v éteru přenádherná).

Hecuji se stále víc, aby výsledek byl co nejpevnější. Zvolna podtrhávám účet a přemýšlím, jak neudělat chybu.

Nedávno jsem znovu držel v ruce „Atlas migrace“ – náš, český. S nalistovaným slavíkem – kapitole, na níž jsem se kdysi podílel. Kdybych dostal takový úkol sám dnes, tužka by kmitala rozhodností. Nejedno, tedy spíš mnohé, by bylo jinak. Čas je tím obohacovatelem. Dílo čerpá z výsledků kroužkování, ale ta činnost běží úprkem vpřed…

Pročetl jsem v knize pěvce snad všechny, větší ptáky příliš nestuduji. Všude a u všech jsou některá hlášení dál jen obtížně vysvětlitelná. U slavíků si s nimi hlavu lámu pravidelně a říkám si: „Já na to jednoho dne přijdu“. Jak totiž do hlavy přibývá zkušeností, některé zámky na cestě k poznání odskakují. A ledy se hnou. Jenomže zas jenom o jedny, dvoje dveře. A za nimi už zas buším do prken. Musel bych totiž připustit, že některé hypotézy jsou jinak než mám ukotveny. Bylo by to šílené, ale pomohlo postoupit. Co s výsledkem slavíka, který od moře dorazil do Jeseníků, a po letech byl po kroužku doložen ze severu Čech? Pokud bych měl možnost odpovědět dvojmo, tak trefím. Ale takto já téma nestuduji. Co s jiným v lednu ohlášeným z Itálie? Druhá záhada. Kdyby alespoň byla jistota, že záznam je seriózní. Pochází od lovce a víme, jak to mívají. Je to výsledek, který též provokuje. Jinak mohu říct, že zbylé otázky umím zodpovědět. Dokonce dnes již „nakrmit“ databázi výsledky svými, které mluví velice srozumitelně. Mám totiž štěstí. Od každého tématu vlastním zástupce. Někde i víc. Ta data jsou často odlišná od hrstky, která mohla být zapracována do tehdejšího vydání publikace. Ukazují mi obraz jiný.

To byla řeč o slavíku obecném, ale my máme dnes data i pro slavíka tmavého. Už by v knize nebyl chudým příbuzným. Ten druh má ale hendikep a s tím nikdo nehne. Nemáme povědomost o původu ptáků, kteří za výsledkem stojí. Čeští nejsou ani jeden. To je takové bádání z polovičky. Nedotažené. Českých tmavých slavíků je po šafránu. A my o nich nic nevíme. Působí u přespolních až komicky, když vykážeme kilometry pro jedince s mým kroužkem, zastiženého v severním Maďarsku jen v pár stovkách kilometrů. Po přímce vše v pořádku, ale ten borec od chvíle, kdy se zvedl nad Slavičí háj v létě, absolvoval Afriku po východním oblouku až dolů k Zambii, Zimbabwe nebo Mosambiku! Až pak se ukázal při maďarské hranici. Jenom se snažím vysvětlit, jak původ ptáků je cenný. Jasně, dle mého je slavík skandinávský. Ale, co když ne? Prostě nevíme.

Zase to přijde. Zase se rozevře ráno a v něm bude jasno: Dokázali se vrátit!

No jo, ale jak se to může stát, že trefí z takových dálek? Že těch pár domovských větviček najdou? Víte co? Tak do toho se tady raději pouštět nebudu. Ono se to tak docela ještě opravdu neví.

Pojďme to uchopit ve fázi naplnění. Mistr je doma a rutinně se v chvatu rozkoukává. Čekatel se dočkal a neví, kam nadbytečnou radost ze setkání odlít. Dávno ho nemučí úžas, prostě se to tak děje.

Vyrazím s knížkou na zápisy letos znovu. Nebudu tady pořadové číslo sezóny zase psát, je tu často. Prostě, chodím roky. Chodím, protože nemůžu jinak. Jsem závislý, jsem zvědav. Abych si atmosféru užil co nejvíc, činím kroky přípravné. Už nyní sleduji slavičí jaro, jak se z podhoubí středního Polabí nenápadně formuje. Co předchází v rozkvětu za doprovodu vůní, který obraz je rozmalován, když barvy musí schnout pomalu. Vše uvádějí ptáci předvojoví. Rehkové, pěnice – a vidíte, veliký pozor na to! Když to tak napíšu, pravda to je jenom dílem. Zahradní rehek má čas, z pěnic některé taky. Kdepak, v ornitologii musí být člověk pořád ve střehu.

Všímám si slavičích plácků, jak se v nich dějí věci. Normálně by se neviděly, ale když má člověk „oko“, vyfiltruje proměny i během jízdy autem. Je ale dobré přeci jen zastavit a do křoví zabořit hlavu. Unikly by totiž vůně, kdy zem je v nahotě prostá; neznali bychom slavičí poctivé příšeří, co dál bude ještě zrát. Kdybychom nehrábli pod hrabanku, neznali bychom akceschopnost ptačích spižíren. Trochu to napovídají kosové s drozdy, ale to není ono. To pravé přijde až se slavíky. Křídla prověšená kousek nad zemí při poskocích, ocasní pera v nadhozu. Ku plašení pozemní havěti. Aby se pohnula – a pak má smůlu!

Přiletí, a já uvěřím, že k dozvídání nadešel čas. Přes zimu jsem v hlavě uklidil, místo už zase je. Nepotřebnosti s Moranou a dětmi poslal jsem posledně po vodě. Nevrátí se. Nemají ten um vlastní slavíkům. Neumí čarovat nad mapou, nerozklepat se před stmíváním. A rvát se o život na rozestavěné překážkové dráze.

Přiletí, a já vletím zas po tužce co v letošku je už tak trochu ohmataná. Zapisoval jsem v močále modráčka.