PRAHA N *20170 Litoměřice M,+1K 2.5.2007 / 8.10.2010 El Puerto de Santa Maria (Španělsko) 2243 km – uloven, zřejmě střelen.
Až budeme na konci vybírat pět „Nej“, tento výsledek Jirky Reifa tam bude.
Slavík vyššího věku směřoval k průlivu po západním okraji Iberie. Není vyloučena ani přestávka, na jihu poloostrova nejeden slavík již připravuje přelet Sahary. K okraji pobřeží stékají mohutné řeky a tvoří příhodné podmínky pro migrující pěvce.
Datum pobytu odpovídá. Ovšem i v novém století je možné, že je slavík zabit. Pták je z projektu sledujícího problematiku hybridizace.
PRAHA TB *624 2.7.2004 Břeclav 1K / 12.4.2006 Nice (Francie) 930 km – chycen kočkou.
Podobně, jako u předchozího slavíka se nabízí otázka, zda podle pobřeží nevstoupí do Pádské nížiny a napříč jí neproletí do Alp. Pro tento předpoklad u starších slavíků máme několik indicií. Pták míří hnízdit na jih Moravy, tedy výrazně k východu.
Nezkoumám společnost lidí, neprohledávám oblohu, nejsem nadšencem křiku motorů a vůně propáleného benzínu. Jsem badatelem nad přírodou. V tématu přerozměrném, veletajemném, naddynamickém. A umím příběhům čekajícím chodit naproti. Vydržím čučet do jednoho místa (naučil jsem se mít čas) a čekat divadlo. Je ve všem a vždy. Pokaždé. Jen mít smysly po ruce a – jak říkám – ten čas. Zvu svoje pracoviště školou a vůbec nepřeháním. Vidím v něm kamaráda a ani tento rozměr si nevymýšlím. Vyčkává. Na zájem, na optání.
Někdy studovaným přírodovědcům závidím, že vybrali sobě takovouto „fabriku“, toto pracoviště. Badatelnu, chcete-li. Ale vždyť já do ní vstupovat mohu zrovna tak! Hned za nimi. Jen co za sebou zavřou. A pak? Mne vůbec nehoní čas, nebuzerují limity. Já tam mohu v louce pročučet celý den. A kdyby až vteřinou poslední – přeci se dočkat. Ono to totiž vážně přichází. Zbohatnutí.
Není to jenom bodlináč, před zimou ukrývající se do hromádky listí. Je to i brhlík na horizontální větvi dubiska, co právě chystá miniudálost. Nálety slunéček nepůvodních, co rvou tady všechno a všem. V příběhu lidské pitomosti. Jsou to i pytláci na vysokých nohou, co dočkali se konečně rybníku vypouštění. A s nimi rackové, co nikdy předtím tady nebývali. Velicí, jiní. Malí už jsou pryč, po smrtích. Každý po té své. Událost k události přičítám v těch časech dívání se. Bohatý sedlákem, když podzim brambory k němu ukázal.
Je nádherné a pro život přepotřebné zaobírat se krajinami a životy v nich. A abych se pod dary nepodlomil, vyhranil jsem se k ornitologii. Ta umí naložit dostatečně. Učím se přibližovat ku peří tak, abych rušil co nejmíň. Nabrat si a nechat i pro druhé, kdyby snad cestou šlapali též.
Až budete mít chviličku, zastavte se v krajině nad čímkoliv. Ono to do vás navtěsná zklidnění i budoucí příběh.
PRAHA N *95011 18.7.2004 Praha 1K / 23.4.2005 Illa Grossa (Španělsko) 1555 km – retrap.
Zástih slavíka na prvním návratu (jarní 2K) 50 kilometrů od pobřeží na jednom z ostrovů, patřících k regionu Castellón, ve Španělsku. Kde spíše než o přelet od Afriky, se bude jednat o zkrácení cesty pobřežím, směřováním od Gibraltaru.
Datum odráží skutečný výskyt slavíků v jarním evropském Středomoří.
Na úbočí kopce je ruch. Osadní lid se činí a dny pro všechno krátké. Útržky polí jsou obdělány, dlouhá obydlí plna života. Hoří po ohništích a jen kousek stranou se na klice z klacku a závažími točí ruka brusiče. Dva režné pytlíky s náplní odstředivě tančí, hůlka má při zemi proláklou vrtací korunku. Z netvrdého dřeva a naraženými úlomky odolného pazourku nebo chalcedonu. Až se po desítkách hodin otupí, budou vyměněny. Do otlučeného kusu rohovce, následně do hladka zabroušeného, byla vrtákem pod mírným úklonem rozmyšlena díra. Až otáčení prodře horninu na konec opačný, vývrtek se protilehle vyťukne a skončí v nezájmu pod nohami. Jako když ze sektu vyletí špunt. Je odpadem, cíl skví se jinde. Palice nepraskla, bude nasazena – a dlouho, dlouho ceněna zacházením. Vždyť pro kámen se putuje vysoko do hor, až do míst neširé řeky.
My dnes ale víme, že cennější kamenné palice je právě vykroužený „odpad“. Mizí alespoň hrstka protivných otazníků, byť mnohé se života nechtějí vzdát. Broušené industrie doby kamenné se užívaly z nálezů později co ochrana proti zapálení bleskem, sekundárně. Stejně tak na cestě mohl vzácný nástroj majitel ztratit, tedy v místě jakkoli vzdáleném. Vývrtek nikoli! Ten zůstal v dosahu zpracování, na místě dílny. Jaký, že tedy důkaz snad vyšší, potřeba doložit k tvrzení: „Máme místo pravěkého osídlení najisto!“. A teprve nyní, vystoupá-li člověk na kótu nad parkem podle sebraných souřadnic, má velkou naději, že se mu v hlavě rozsvítí. A region může zraky napřít konečně i k severovýchodu, odkud nikdy nic podobného dosud nezaznělo.
Že Slavičí háj zatahal za rukáv nás dva se synem, příliš nepřekvapí. Vím, jak to se mnou oplátkou má. Navíc si myslím, že poslední postrk to od něho není. Že větší či menší nějaké ještě přijdou.
::: Úvahu vkládám při vzpomínce na archeologa Jirku Waldhausera, co už tu pár roků není. Drzý bych neměl být, ale přeci – nemohl park s tou dnešní senzací maličko přispíšit? Moc bych to pro něho chtěl. A pak už jen Jiřího u toho vidět…
Už jsem si myslel, že zabrodíme s výsledky ZH do slané vody, ale ještě předtím vyvěsím v jakémsi doznívání fikci, kterak to „vypadalo“ nad Slavičím hájem tehdy, kdy pravěká komunita žila a dílna na opracování kamene z horní Jizery k výrobě nástrojů fungovala.
Jde totiž o událost (ve mně) takového rozsahu, že ničím jiným poslední chvíle nežiji a sestudovávám materiály ze všech koutů a pramenů.
Ten kout české krajiny při východním okraji Dolnobousovska se prostě snaží. Všiml si nejspíš, že ze všech sil šlapeme naproti.
Tento dnešní vstup odzrcadlí událost z včerejší sedmnácté hodiny a stejně jako předešlá, ani tato nebude ornitologická.
Jen připomenu, že prvním nádherným momentem bylo udržení slavíka obecného v oblasti, když přišel výstavbou sběrného areálu o všechna hnízdiště. Převedli jsme mistra pěvce do náhradního biotopu, kvapem podřizovaného jeho nárokům. A tak uviděli lidé i sázet kopřivy. To už je dávno..
Druhá skvělá věc – usazení slavíka modráčka středoevropského. Ano, hnízdí již třetím rokem v prostředí, které jsem vymodeloval přesně pro něj. Chodí se jím v holínkách. Když jsem prvně na jaře tehdy uslyšel zpěv, opravdu jsem myslel, že zlomyslník jakýsi přehrává za rákosinou jeho verše. Jak jsem se báječně mýlil!
Třetí událost je z letoška, park hostí modráska bahenního. Motýlí druh, který to spoustu let již nemá lehké. Sázel jsem do motýlí louky kominíčky, dvě stovky sazenic. A pak, když kvetly první nejsilnější rostlinky – najednou tam vedle mne nasával! Nešlo uvěřit. Zaniklá lokalita je na metr kilometr od nás. Někde musí být ostrůvkem paralelně. My už je ale máme v starém sektoru kolem mravenišť, která k životu potřebuje.
A včera se udála senzace čtvrtá. Co jsem se nachodil v polích kol města a hledal stopy historie. Kamenné. Jsou zmínky o sídlišti dva kilometry stranou mezi Bousovy. Pravěké nástroje, co znám od nás ze zahrady, myslím, že jo. Prolézal jsem vytipované Šance a obracel každý šedavý brousek ke kose. Starý bezesporu, však nedostatečný. My ale máme teď důkaz přímo od nás ze Zahrádek! Ptačí park hostil v neolitickém čase dílnu na výrobu nástrojů z pojizerské suroviny – rohovce. Kdybychom našli kamenný sekeromlat či motyku, pořád by mohlo jít o zavlečený nález k ochraně lidí, známý jako hromový klín. My ale máme z proděravění šutru vývrtek! Ten nikdo nikdy k ničemu nepotřeboval, je zván odpadem. A takový odnikud nepřiputoval, souřadnice budou mateřské. Kolikrát jsem si říkal: „Ten tak najít!“. Pak šel život po svém a včera se vše proťalo. Řeknete možná nad fotkou, že jde o pitomost.
Není tomu tak. Ten kout krajiny je náš (a slavičí), a my se tomu místu skládáme na jméno. A toto bude událost opravdu pořádná. Město na Klenici o sobě zase dopátrá víc z časů, kdy byla krajina mladší.
Jde k osmé hodině „zahradní“. Velejemná síť už je na nohou, jemný zpěv králíčkův hrán. Po chvilce jeden v ní je, ale podstatnější je objekt o kus dál, vedle jezírka. Je to střízlík. Nepřekvapí o tomto čase ani on, v kněžmostských zahradách návštěvou jsou. Zmíněný však má na noze kroužek a když jej lupou pod přístřeškem studuji, tuším moc pěknou věc. Je to on, praví databáze. Ty žiješ!? Tak buď zdráv!
My nevíme a znát nikdy nebudeme u těchto drobných poutníků dny jejich žití. Být s nimi prostě nemůžeme. I tento zmizí ze zahrady a v síti už se nadlouho neukáže. Protože je prostě pryč, odletěl. No, ale – není to síla? Není úžasné alespoň v mikronáhledu být s těmi hrdiny pestrých ptačích dnů? Teď. Teď tu byl! Nefotil jsem, protože nechci zdržovat. Je v cestě za přežitím a moje účast tu neladí. Přesto jsem si nabral. Nabral i pro svůj den. Abych měl v hlavě co převalovat. Myslet na opeřence dnešního typu a mít radost nad životem.
Tak tedy: Kroužek dostal pod modřínem předminulý podzim šestadvacátého října. Ke kontrole jej předložil loni prvního listopadu. Dnes je října pětadvacátého a my se potkáváme znovu. Oba při životě. Pomineme-li silný přínos vědecký z tohoto setkání – není to při pátku opravdu milé?
PRAHA TA*4245 9.6.2004 Vlčnov (Uherské Hradiště) +1K / 3.9.2004 Zaragoza (Španělsko) 1679 km – náraz na sklo.
Pták, který nejspíše přeletěl centrální Pyreneje, nalezen u řeky Ebro. Zcela jistě ne každý slavík se bude držet pobřeží, někteří západní oblouk mohou volit kontinentem výraznější.
První doklad z Iberského poloostrova, kde se již delší čas slavíci kroužkují a dotkne se uvedené i naší ornitologie. Začátek září, vztažený k nálezu, je dobou průtahu odlétajících slavíků obecných. Znovu se jedná o staršího jedince, znovu na cestě k jihozápadu.
Dnes navštívili Slavičí háj další absolventi domácího vzdělávání, tentokrát z jiného konce oblasti. A protože s sebou přinesli potřebně krásné počasí, vše běželo jak po drátku.
Skupina i s rodiči byla rozměrná, ale u kovadliny bylo místa pro všechny. Ano, kladivo mělo pohotovost. Přivezl jsem ze zahrady opravenou a v místě již nepotřebnou budku – sýkorník a na štítek pod tiskací DOMŠKOLÁCI si každý doťukl razidly první písmeno křestního jména. Vznikl sice šílený hlavolam v sestavě ražby, ale každý z nás dobře víme, co znamená. A až „Slavičák“ navštíví někdy s rodiči, budou moci spoluúčast představit na jívě možná i s ubytovanými křídly. Kompasem jsme zaměřili ideální směřování vletového otvoru (přímo na kostel za náměstím) a budku vyvěsili. Pak se fotil a kroužkoval u přepadu odchycený stehlík, opékalo se pod indiánským stanem, hovořilo o všem možném. Děti, ubírající se tímto stylem vzdělávání, musí držet zájem o představovaná témata. Aby škola byla doopravdy hrou. Alespoň před pubertu. A co si budeme povídat, ten čas je mentálně veledůležitý. Ostatně, už jsem o tom mluvil, kterak si mne život jednoho dne pozval na kobereček. A ještě, že to tenkrát přišlo. I s touto zkušeností vnímám lidi se zájmem, jako ty, kde na čase šetřit nebudu.
Fotky sem z podobných akcí nedávám, není to důležité, i když se během přírodovědných hodin fotí četně.
My zde na blogu přejdeme znovu k analýzám ZH, ovšem následující budeme přeskakovat. Už o něm byla řeč v souvislostech jiných. Jedná se o záznam: PRAHA N*61704 (hybridní slavík označený jako mládě v hnízdě v Polabí, kontrolovaný chybnou determinací v Německu).
