Zaměřeno na slavíky

Neumím se vyhnout básnickým obratům, protože krajina si to zaslouží. A podletí je časem vlnících se trav. Ano, už začíná. Včera jsem viděl. A první třešně, takové ty planější, už červenají v parku u cesty. A už jsem viděl – skupinka špačků dotčený sektor upřednostňuje.

Slavíci přes den zazpívají, ale jde spíše o výkřiky. Kde zůstal čas májových veršů?! Touhy, procítěnost i energie? Bude se makat a dřít! Hnízda pousazovaná při zemi promění vajíčka v sílící mládí.

Modráčci shání potravu podle kanálu, jsou to stejní slavíci jako ti od cesty. Chování kamenně příznačné, vidět skoro nejsou, hlasu též neuslyšet. Jak hnízdí, je ticho. Kdo chtěl park užít v koncertech, užil. S tím je pro letošek konec. Vše nesmlouvavě přísné jako příroda sama. Jediné zákony, kterým lze věřit, které poslední z poslušných neobejde. Dědí se ten vztah z generace na generaci, každý hlavu skloní.

Rozkvetl, zatím opatrně, ledenec přímořský. Těsně nad zemí, ale už svítí. Ten vydrží dlouho. Na podzim jsem mu plochu pro jistotu ručně pokosil a seč poodklidil. Pak jsem se přemístil k širým loukám eráru na okolí a dalekohled držel v úrovni květů milionů pryskyřníků. To byl pohled kol vrcholu hranice neskutečnosti, když jejich leskem mával severák. Ano, vítr se stočil a pak už držel nový směr. A ještě přitvrdil.

První vyžnutí mladých brk rákosu z prostoru potoka/kanálu mám za sebou. Bahenní soli se zažraly do rukou, že dlaně vypadají, jak kdybych dorazil z šachty, kde netekla voda. Za rukavice bych se v kontaktu s kobercem ovšem styděl. Já se naší krajiny potřebuji dotýkat. Možná to je všechno pitomost, ale já při tom cítím nejvyšší hladinu sounáležitosti. Stejně tak chodím okolo stromů. Někdy i se slovy, což dnes už tolik nevadí, protože s mobilem kol parku po cestě diskutuje nejeden.

V prostředí je též přítomna vrba křehká a chvíle s poryvy větru každé z nich nakládají. I když ne všechny jsou naše vlastnictví na rozložené ploše, uklízím větve všech. V jedné hnízdí nejspíše prvně špačci. Nebývali tu, kvartýr připravil strakapoud. I ten je ale zatím u nás dost vzácný, snad jeden pár. Těch obyčejných (dendrocopos major). Přiletěl luňák a znovu vyvolal obdiv. Dravec je to nádherný nejen pro vykrojený ocas.

Stav na pomezí jara a léta srší energií. Kdo v načasování stihnout své má, ten k práci se hrne. Tak snad abych taky šel..

Před létem přijde vhod kroužkovatelům doplněk k nočnímu chytání. Myslím, že téma vyčerpává. Podzimní Kroužkovatel nosí výsledky ptačího hliníku, jarní přináší návody a jiné informace. K chytání slavíků pro kroužkování zatím netřeba více přidávat, napsané by mělo dovést lidi až k cílové pásce. Více se uplatní tam, kde obecní slavíci hnízdí, využít se dá po republice ale všude.

Protože člověk za roky nachytá křídel všemožných, má možnost porovnávat. Slavík je v ruce něco výjimečného, znají to i tací, co líčí po rákosinách a zaberou kapsami okraj křovisek. Slavík je mírně dlouhonohý, dlouhoocasý, větších očí, hedvábně matný – to v létě. Zjara je peří v probleskujícím žíhání, které hřbet i břicho prosvěcuje. O těchto poznatcích se nemluví, nejsou pojmenovány. Slavík není obyčejný pták. V mých začátcích bylo divem, v jak pěkném stavu přilétá z Afriky při jednom jediném pelichání. O tom se psalo, to se vědělo. A skutečně platí. Protože se ovšem zázraky nedějí ani tady, pak to jde s kabátem poměrně rychle, zejména u ptáků prvně oblečených.

Chytání v létě by mělo, krom trakaře jiných informací, poskytnout vhled do úspěšnosti hnízdění chvíli předtím. Jak moc se populace rozčetnily. Neznamená to ovšem, že, je-li mladých jedinců dostatek, je zvítězeno. Klasickou ukázkou je rok letošní. Kam se poztráceli všichni kdysi kropenatí?! Toť ona díra v současném osídlení míst. Kolegové v Anglii už dříve upozorňovali na potřebnou ochranu migračních zastávek. Zimoviště nevyjímaje. Tam se dílo ponejspíš někde bortí. A věci na škodu, slavík není bílý čáp! Uhyne-li, sotva kdo při tom bude s zápisníkem. To k nám křičí i výsledky kroužkování. Z cest a přezimování spíš nejsou. Stále na hnízdištích tahám za kratší konec a za roh nevidět. Ono ale může být varovně i mnohde jinde, pěvci začínají chybět! V mnou sledované krajině už nenajdu budníčka většího, téměř nevím jak vypadá. Opět druh s výrazným cestovní nasazením – co říkám? S jedním z nejdelších! Migrační oblouk je vskutku úctyhodný. Chybí jen tady okolo Klenice a střední Jizery? Pochybuji. Chytří varují nad motýly. Moc vážně je nikdo nebere. Jiní bádají kytky polní krajiny a v hrůze stojí též. Další řeší přeplastovanost a společnost signály nezajímají. Podívejte jen, kam se řítí české zákony na ochranu přírody!

Letošní úkoly jsem sobě nastavil o trochu jiné, maximální pozornost věnuji okolí Slavičího háje, tedy Dolnobousovsku. Časy, kdy kolem zpívali tři – čtyři mistři, polknulo staré století, pak se začala psát docela jiná epocha. Dnes jich po oblasti bude čtyřicet párů a já cílím znát původ letních kroužkovanců z „hájových“ nocí. Až těžký úkol dokončím, mohu teprve mezikruží rozšiřovat hloub k Jizeře.

U nádraží českých drah jsem chytal přelom měsíců a chytil jen ptáka, zřejmě samici. Zpěváka ne. Dal jsem mu pauzu a dnes tam odpolednem v povětří mířím. Na síť to nebude, stejně k ní nešel. Budu sklopkařit a nepospíchat. Tyhle typy chytání mne baví, kde se odvíjí v ústraní paralelní děj. Tady prostě za houštím brzdí vlaky do stanice, lidé kmitají po perónu, telefonují s někým, mě nevidí. Je za kolejemi staré úložiště, ruderál. Samá štětka. Před dvěma lety jsem říkal – pěkný biotop, jeden druh bych tu viděl, jak z Obhlídalovy příručky na titulu.

Sedím v autě a než začnu, přednost dostává přeháňka. Je to dnes oblohou od samého rána velmi svižné a stejně i tato. Je vyjasňováno za oknem a nemohu uvěřit očím. On i ona na loňské metlici štětky, té asi nejvyšší. Tak přeci jsou tady! To já se na ně vrátím. Nádherně drobní bramborníčci černohlaví.

Sklopek jsem roznosil skoro deset, furt bylo kam pokládat. Motyčka trpí ve starém štěrku náspu, slavík se vedle rozezpíval. Líčím mu tedy pod nohy a sázím na zkušenost. Moji. Tato lokalita je zvláštní tím, že slavík zpívává hlavně z borovic, což se moc nikde nevidí. A taky má celou noc rozsvíceno od převysokých lamp.

Vzadu je klid, pták mlčí, to „zní“ nadějně. Škvárovou cestou šlapu kontrolou. Poslední z pozic – a hotovo! Kroužek přítomen, ani bych si je letos po oblasti doma přibalovat nemusel. Ty nové. Tady jim člověk nahlíží do života, alespoň trochu. Víc z nich nedostanu, když se to nestalo za čtyři desítky let. Kecám – pěkně to ve mně kyne. Bohatnu právě podobnou dřinou. Až kroužek přiřadím, bude se porovnávat. Přemýšlet, radovat, odvozovat. Tenhle slavík musí mít odjezdy z nádraží v hlavě i po Africe. Kolik jich v hlášeních absolvuje. Nádraží jsou na slavíky super, bývá tam husté okolí a nikdy nuda.

I z jeho peří lze vyčíst příběh, proběhlý na konci dubna

No ale – je hlouběji k večeru, třeba vypadnout pryč. Dalšího vezu do série. Retrap je specialisty výplata. Nadřel se na ni, zaslouží v plné míře (kus žvance do talíře). Rád se mimo čas sezónní potloukám mezi hlášeními. Každou chviličku. Vidí mi do nich akorát pověřovatel a ten na hledání prostoru nemá. Tady rostu. Tady koštuji poctivou vědeckou příchuť amatérského výzkumu.

U nás, v naší krajině SV Mladoboleslavska, možná můžeme vidět u slavíků pokaždé o něco dál. Jsme v rozhraní. Český ráj na dohled má sice víc §§ na ochranu přírody, nemá ale slavíky (převážně vzato). A území k horám navazující jakbysmet. My slavíky máme. Jsme výspa Polabí. Krajiny statečné, badatelsky přehlížené = nepoznané. Když už se najde hledající, bývá obvykle sám.

Letos přílety slavíků zakoply někde cestou. Jo, jo. Zatímco místy jsou, jinde chybí. A to fakt. Datum hrozivě vysoké, proletět k cílům vzdáleným měli slavíci tmaví, je téměř dosčítáno. Hnízdiště „Končiny“ má jeden pár z tradičních čtyř. Hnízdiště u obce Trní nemá ze dvou žádného zpěváka v místě. U splavu Červenského rybníka je ticho též. V lesíku za bývalou kačenárnou, na doslech, taky. Není doslýchat co. Může to být pocitem z nadbytku v letech prošlých, proč ne? Ale platí, že hraju mnohde zbytečně. A to se nerozepisuji o místech vyklučených. Tam ale na slzy není důvod, pták prostě skončí vedle. A často tak postižená místa za dva tři roky už zas mladistvou náruč rozpínají.

Podle Slavičího háje se stav soudit nedá. Máme čtyři, co bychom chtěli. K tomu dva modráčky, co přát si víc? Daně zaplaceny včas, může se zvířatům slibovat i plnit. Slavíci obecní ale obecně zavrávorali, to se nevidět nedá. Oproti tomu – potkávat se se starými patrioty, to je zlatem k nevyvážení. Jako včera. Samička sedí na pětikusové snůšce, on hlídá prostor. S kroužkem na noze. Ten hliník je temný, tenký, krásně čitelný, zkušený v cestování.

Sedl jsem si na svodidlo v ústraní, a když zazpíval po znovu dosednutí v křoví, nikam se mi z místa nechtělo. Z Řitonického potoku nutrie udělala plavební kanál, takže i za sucha lze potravy slavičí objevit dost. Mohutné topoly z dávných rychlovýsadeb drží těla v chladivém povětří. A srdci listů mávají k zemi, jako že – Pavle, zatím dobrý..

Naučnou stezkou jsem pak odjel nad Skyšice k lavičce, pro níž jsem kdysi místo vybral dokonale. Kraji, podobnému misce, vévodí. A já odtud, kde ve větvi jabloně krmí své mladé modřinky, hned za zády, vidím ty slavičí plácky, rukou Štědrého rozhozené. Penál a potřeby mám po zasednutí v tašce, za chvíli zvoní. Dneska bych chtěl se opravdu hlásit, ať nezakládám na problémy.

Tady se podívejte. Žije dál, měl ovšem namále. Starý zkušený slavík připisuje díky klice další dny doma.

Kolik už jsem takových potkal za roky chytání. Situace, jež mne vybízejí přemýšlet. Nad mírou zranitelnosti, nad možnostmi pomáhat jim ještě víc. Tady samozřejmě můžeme jen poděkovat, že predátor minul. Toto nejsou defekty, že by se slavíci mydlili mezi sebou, ty vypadají jinak. Tady je potřeba většího švihu. Kuna nebo kočka.

A daleko ohroženější jsou samičky, které sbírají stavební materiál na zemi, soustředí se na výkon a mohou naběhnout. Právě tak, když později inkubují snůšky. Samiček slavíků je v prostředích méně, a dost výrazně. Jaký je poměr při líhnutí nevím. Zajímavý je letos stav, kdy dost lokalit je neobsazených, ovšem osídlené hostí kol pódia slavíků víc. Rovněž zprávy z míst nevhodných, kde nebývali (směrem k horám), jsou letos místy plusové. Tací se ovšem zpravidla ztratí podobně, jako zmizel zde zmíněný slavík tmavý. Už v místě podle zpravodaje není. Ornitologie a její kroužkování je vzrušující v nevyzpytatelnosti, nic neplatí s tečkou či dokonce vykřičníkem. Otazníky jsou našimi společníky.

…………………………………………………

Svátek má Servác a v parku to prý nechá na pokoji. Bonifác nejspíš taky. Provedl jsem po pár dnech kontrolu důslednou a stromy se vzpamatovávají. Dokonce místy pod vršky korun možná ovoce neopadá a není zčernalé. Mráz byl přízemní. Loňsku se stav nepodobá, ale pohled to pěkný není. Třeba už bude klid.

Jak začne květen, a než dojde do půlky, je velká šance, že se v pozvánce objevím na místech výskytu tmavého slavíka. Není-li to přes půl republiky. Pokud je dál, musí stačit nahrávka. Je to zajímavý čas.

Stojím s kolegou v mokřadu, který by mohl být odzrcadlením učebnicových hnízdišť druhu. Menším, ale ano. Pod větvemi z bylin se zvedá postava prve sedícího muže, kterého vůbec nebylo vidět. V místě operující pozorovatel, který spolupracuje. Slavík už ale mlčí – a kdo ví jestli neodletěl. Nedaleko na rybníku byl jeden kroužkován v rámci odchytové akce brzy ráno. Co když to byl on. To se asi neděje, platí u tahových slavíků praktiky jiné.

Neděje se nic ale dál, zůstávám v prostředí sám. Je k poledni a zkouším se záhadě dostat na podstatu. Tolikrát jsem s výskytem druhu návštěvou prohrál, jsem předpřipraven. Naděje vůbec netuší, že i tentokrát to bude podobně. To je ale od neviditelna hezké, že neprozrazuje předem.

Sesoukávám síť na bližší tyči, když do ticha zazní zpěv, na který čekám. Zdroj sedí nedaleko, vše sleduje. Spodní linka slati klouže po nedávné potopě, barva země zrezlá, sklopky v ní jako pěst na oko. A přeci bez impulzu. Zpěv odbyl v respektu polohlasem, už je dál ale klid. Však užil jsem jej. Ani chytání „na ticho“ výsledek nemá, přidávám hodinu. Sedím na myslivecké kazatelně či jak se tomu říká, a přemýšlím, kde k té přezdívce lovci přišli. Pak vzpomenu Švejka a spřáteleného feldkuráta Katze a mám to. Ten ovšem z balkónku pálil jen ostrými slovy, odtud jde jistě o život.

Za hodinu balím bez výsledku. Slavík v místě zcela určitě je, ale bez zájmu. Jsou u nás prostředí jemu po libosti. I kolem Jizery taková jsou. Mají jen jednu droboučkou chybu – cílový druh tam chybí.

Po cestě domů si vybírám místo pro zastavení. Jsem v oblasti svého výzkumu, zachytám si. No, a prima zápis už je na světě. Mladý zpěvák s pěkně ostrým přednesem má kroužek z loňské noci z našeho parku. To jsem tehdy na něj netušil, co s hlasivkami umí. Srovnávám měření s loňským, protože o peří jedná se stejné, a v náměrech stojím bez chyby. To potěší.

Luscinia megarhynchos; (retrap)

Za čas, co chytám pro kroužkování, jsem zakusil mnohé. Slavík tmavý uherský však bude napořád patřit k setkáním zcela jedinečným – těm, co dobíhají v třesu. Je u nás vzácným, což přisypává cennosti. A pak i jeho prostředí…! Poctivé luhy se ztěžklou zemí, šero lahvově zelenavé, a potom zejména zpěv. Promyšlený, zvládnutý do nejčistší úsečnosti. A rozhlížení se. Není-li v okolí soka škodlivého. Druhem je jiným od našeho mistra májů. Živí se po jiném způsobu, jinam se odklízí před mrazem, daleko dál. I v tom je neskutečný! Načasování průtahu po našich krajinách je rovněž dokonalé. Dávejte na něho pozor, kdo triedr za límec zavlékáte.

Musí se tu objevit nějaká zpráva k potěšení, tady ji nabízím. Nejprve fotku, abyste se na ni mohli dívat během čtení.

Je obyčejná, kus krajiny tady u nás. Jenomže… ..on se tam vrací slavík už takových let! Co ptáky vede vracet se do svých míst? Mrzí mne, že věda se s otázkou dodnes nepopasovala tak, jak bych chtěl slyšet. Vždyť se tomu kusu hliníku na noze ani nechce věřit. Ale, je to on! Bez legrace, je to ten starý známý cestovatel. Jak to místo najde? Víte, jak je z dolního okraje Sahelu vyfocené místo malé?

Zkoušel jsem si vypomoct třeba přes ptáky rákosin. Tam mám výsledků kroužkování tolik, že se dá určitá strategie návratů vidět. Zkraje máje je na rybníku Zrcadlo velký rákosník vedle jiného. Slavíková cvrčilka – a hned vedle další. A o kousek dál zpívá jiná. Rybník je ohromný, je v krajině vidět. Když k němu přijedete v májové polovičce, z těch ptáků najdete tu a tam po jednom. Zbylí jsou pryč. Kde? Někteří u nás na rybníku Červenském. Podle kroužků. Co mají slavíci za majáky v centrální Evropě a v naší zemi? Přece není možné, aby ten slavík o každém jaru spadl z oblohy potmě do oblasti červenské kosy? A příští rok provokativně třeba ještě zas. Magnetismus, hvězdy, zkušenost – to přeci k tomu nestačí. Mnohé je v konkrétním měřítku nepoužitelné. Co to je tedy „místní paměť“? A když místní, co je místem uvažováno. Je to, že doletí k Hradci Králové a odtamtud trefí pokračováním za světla? Dostáváme se k tomu, že by to přeci u takového Hradce musel znát. A zná to tam? Byl tam jako mladý potulkou? Až tedy tam? Nebo ještě dál, třeba u Olomouce? Jinak se tomu nedá věřit. Přeci se z Afriky nedokáže protnout s oblastí Dolnobousovska na „první dobrou“! Co by to bylo za kouzla?

Nechme to ještě být, hlavně, že víme výsledek – ten pták je už zase z Afriky doma!! Kdyby to šlo z něho nějak vyprosit, tak si tam u auta během měření (jeho) zbylých sil kleknu. On se na mne dívá tmavě hnědýma očima, pokud snad něco naznačil, tak jsem to přeslech´. Nezbyde, než jít chytit někam jinačího. Bude sdílnější? Zatím toho ještě moc nevím.

Poznámka: O ptácích chycených opakovaně v místech průtahu vím, je jich ale velice málo.

Čím dál víc mne fascinuje místo, které vlastníme. Letos byly sady nádherné. A směrem ku sklizni přešel i obávaný konec dubna, vše kvetlo nadějně. Teď, když v širém okolí dál stromy fungují bez úhony, nám všechno zmrzlo. Bojovalo se o jeden jediný stupeň!

Zvláštní místo, tenhle Slavičí háj. Nechtěl bych odtud produkovat ovoce na byznys, musel bych se na některé z pevnějších větví po dvou sezónách pověsit. Zmrzly opět i duby a půlka lesa. Je to zvláštní místo, opravdu. Ale neodradí mne to, musím věřit pevněji. Tolikrát jsem si natloukl hubu, proč to nezkusit znovu a zas? Vždyť ještě pamatuji zprohýbané větve jabloní, když pod váhou nakonec praskly. Určitě věřit přijdu, stejně jiného nezbývá.

Slavíci nepomrzli, tak alespoň tak.

Během kroužkování se člověk setkává se slavíky všelijakými. Ti staří zkušení jsou odpracovaní, ale je to pokaždé zážitek. V ruce držíte legendu a všechno se zdá být jiné. Vidíte do něj.

Pod městem zuřily boje, uspořádané k významnému dni republiky. Ladil jsem na stezce číslo dvě zastávku u dvou borovic, aby pro televizní záběry byla stejně jako trasa celá, elegantní. Ladil jsem už včera, to byly v opravě nájezdy lávek. Místo u rybniční výspy bývalo bohaté na slavíky, letos tam je jen jeden. Odečíst nešel loni ani předloni. Rok předtím ano, v roce dál proti proudu času byl kroužkován jako starší dvou let. Dnes večer při práci to vyšlo.

Létá sem z Afriky, pak se k ní vrací, pak cítí jaro a letí domů zpět. A pořád dokola. Je to strašná síla! Jou staří a zkušení. A dobře, že jsou. Jenom tak mohou přežít. Toto jsou nejcennější výsledky směrem ke Kroužkovací stanici. Podobné od specialistů očekává. Chci, až to nebudu moci dělat, abych prospěl.

Dívám se za slavíkem jak odlétá. A tradičně zazpíval, než přistál v křoví. To oni dělají. Jedu domů hrbolatou cestou od červenské kosy a tentokrát přemýšlím nad hnízdišti. Ne, nejsou kompletně obsazena, třeba se něco ještě změní. Jsem tu právě od toho, abych postihl trend.

V místě to dvě sítě („tichá“ a „klamavá“) docela pěkně propátraly a tichá nakonec zabodovala. Kos, strnad, pěnice slavíková a černohlávek, pěvušky modré, červenka, ale hlavně sedmihlásek. Toho jsem nechytil, ani nepamatuju. Tak jsem s ním strávil o půl minuty dýl. Myslel jsem, že už u nás ani nejsou.

Nyní je krajina nádherná do všech stran. Máj ale nabírá nohy na ramena, pozor na něj. S ornitologií je všechno tak nějak urychlené, víc utíká. Je to zvláštní, přitom to člověk žije.

Setkání na radnici končí a mě čeká ještě kontrola parku. První týden máje by měl ukázat, jak to se slavíky je. A kdy lépe, než v podvečer?

Růžový pruh se z oblohy za kopcem pomalu vytrácí, kukačka provokuje pěvectvo, slavíci slaví. Jsou čtyři, nebo snad pět. Ve slati zpívá slavík modráček, je jich taky víc, než by jeden spočítal. Metoda děravá, výsledek skvělý.

Včera jsem dokončil prohlídku pole, je zoráno naposledy. Povrch už bude jen odpočívat a nabírat poztrácené síly. Hledal jsem v poselství Jizery drahé kamení. A našel, že mi šly kapsy k zemi. Pak už jsem například araukarit přidával pouze výměnou za jiný. Takže selektoval. Ale ráno vám ukážu jeden z nejkrásnějších, až ho vyfotím. Tam si tedy proces prokřemelení organické tkáně s úkolem pohrál. U těchto zkamenělých dřev je komplikace, že jde o „šutry“ poměrně rozměrné a kapsy s tím nepočítají. V ornitologii se vždy těším u kontrolního odchytu slavíka na chvíli, která upřesní okolnosti a vnese prožitek. U šutrů se těším, až v kýblu u studny všechny opláchnu a zasvítí pravá tvář. Taková, jakou nabyly, když je řeka odshora koulela k nám. Acháty, jaspisy, křišťály se záhnědami, karneoly i chalcedony od Kozákova, zkameněliny od Nové Paky. Vršila terasy, odírala. Mně stačí vyrazit mezi hroudy kousku planety, co nám patří, a v ohromném odstupu času z té knihy číst.

A ještě jiný šutr…

(Velikosti: 11 a 8 cm).

Samice slavíků už sedí v hnízdech, některé. Jak ten čas letí!

Na prahu noci se všude točili netopýři. A přes den početná skupina rorýsů. Je síla sledovat tyto ptáky. Odněkud ve výšce připlují, spustí se níž k loukám a loví. Zdrží se na chvíli a pak zase zmizí.

Odškrtávám akci za akcí, už jich moc v diáři není. Potom se ponořím do ticha. Úplně soukromého. Umím se do moderování opřít, ale umím i ocenit samotu. Vůbec mi nevadí být spolu sám. Hlava nabírá témata a nejvíc prostoru nechává pro slavíky. Mám co chvíli docela vážné podezření, že život je krásný.